Užívej si tuto chvíli

V tento okamžik hřejí kamínka, polévka je hotová a Kim se mi snaží sdělit, že se zítra vracím domu. A mně přitom napadá: Mám si vychutnávat polévku, nebo se soustředit na to, co by se zítra mohlo stát?

Lehká odpověď, soustředím se na Kimovu polévku, místo abych se nechal rozptylovat něčím, co se ještě nestalo: budoucností.

Jaká by to byla budoucnost bez Kimových nudlí a rajčatových noků? Kim mi právě povídá, že přítomnost je klíčem k budoucnosti, a já myslím, že je to sakra pravda, protože když nedostanu svoji polévku, nikam zítra nejdu.

Kim souhlasí, že sýrem se můžeme přecpat zítra a vystřelit si z ostatních tím, že zítra nepřijedeme. Nebo je to naopak? Budoucnost je klíčem k minulosti??? Začínám být lehce zmaten.

Co mám opravu rád, jsou Kimovy jasné instrukce.

Nejprve: Ulli, teď si sněz polévku!

Za druhé: Ulli, zítra jdeš domů!

A za třetí: Ulli, uživej si tuto chvíli!

A protože nemám žádné inteligentní argumenty proti Kimovým řečem, budu si užívat tuto chvíli: jíst polévku, makarony, čokoládovou pěnu, sedět u kamínek, vtipkovat a zbytek ponechám budoucnosti.

Věřte mi nebo ne, tenhle blog jsem psal moc rád. Děkuji za příležitost, stejně jako za to, že jste ho četli. Doufám, že vám zpříjemnil váš čas. Mějte se krásně!

 

Nejšťastnější Ulli

Kocovina

Včera jsme se setkali s několika přáteli, u kterých jsme nechali pulky. Přinesli též nějaké náznaky blízké civilizace. Měli jsme výbornou večeři, tento den už druhou. Dušeného soba s mrkví a cibulí a bramborami a dalšími dobrotami, připravovaného čtyři hodiny s trochou soli (byl přesně na pomezí mezi dost a příliš slaný). 

Strávili jsme krásný večer u ohně na pláži a s několika dalšími známkami civilizace. Díky našim přátelům byl tento den mimořádný.

Děkujeme, moc se nám to líbilo, i když někteří z nás dnes trochu trpěli.

PS: Stále máme své lyže a zítra nás čeká velký přechod řeky.

Mats

Zvuk a ticho

Když už jsme zpátky doma, objevují se věci, které nás utvářejí, vyplňují naše dny bez toho, abychom si jich všimli, a když už si jich všimneme, náhle pochopíme jejich výjimečnost. Zvuky jsou jednou z těchto věcí. Zvuk lyží na tvrém sněhu, měkkém sněhu a tajícím sněhu. Každý je jiný, dokonce má levá lyže vydává jiný zvuk než pravá. Zvuk hůlek a tažených pulek. Vítr, který se opírá do bund nebo odfoukává sníh, či zvuk kamínek. Všechny tyto rozličné zvuky, které tak dotvářejí naše dny, bychom však nepostřehli ve městě, kde vládne člověk nad přírodou.

Ještě máme ticho, ticho, které se náhle objeví v bezvětří, kdy všichni kromě vás spí. Všeobjímající ticho, které zesiluje i zvuk krve kolující v těle. Jinde se ticho hledá jen stěží. Kompletní ticho, tak krásné, jako vakuum.

Doufám, že se každému jednou poštěstí slyšet ticho a zvuk lyžování.

Mats

Nezapomenutelné jaro

Můj první blog na této cestě, napsaný téměř přesně před dvěma měsíci během bouře 14tého týdne, se zabýval radostí z lyžování a vším co s tím souvisí. Jelikož tento blog je s největší pravděpodobností mým posledním, cítím téměř povinnost podat zprávu, jestli je to pořád pravda. Jak se, v mých očích, cesta vyvíjela? Je lyžování stále zábavou?

Začněme očividnými fyzickými změnami kolem nás. Předně už nemáme noc a hvězdy, i když nás 24 hodin denně doprovázejí arktické kachny. Přepnuli jsme se tedy do času strašidel (GMT +12), pracujeme o půlnoci, ve dne spíme a lyžujeme, když spí Evropa. Led se vytváří, aby byl brzy znovu prolomen, když teplota vyletí aspoň o třicet stupňů na uspokojivých 0°C. I když je od jisté doby kolem modro, přesto, jako obyvatelé Kalifornie očekávají velké zemětřesení, i my stále očekáváme naši velkou bouři. Změněný kombinovaný povrch teď znamená boj s třecími silami, občas zvedajícími boby ze země. Jak jsem předpokládal před dvěma měsíci, naše boby za každých podmínek pouze následovaly naše lyže a my jsme si mohli užívat ty krátké, dlouhotrvající kroky, které vás přivedou do stádia, kdy byste zvraceli vyčerpáním, a ano, stále si vychutnávám každou minutu na lyžích.

Pak je tu naše skupina, procházející vlastní vnitřní transformací. Počáteční nadšený duch byl v posledním týdnu přehlušen tvořením neoficiálních koalicí. Tento přirozený rozpad nebyl neočekávaný. Jelikož je naše skupina tvořena ze skvělých jedinců, operujících na specifických vlnových délkách, bylo to občas bolestné a smutné. Je pravděpodobné, že všichni na tuto výpravu budeme vzpomínat různě, každý s vlastními kouzelnými momenty v paměti, pohledy na vznešené štíty ztrácející se kdesi v oblacích, které se najednou promění v modré nebe. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli, krok za krokem, poznat Špicberky z této strany.

Nakonec nadešel čas sundat lyže. Poslední etapa naší cesty nás povede tundrou. Padající řeky, úchvatné bažiny a nezvyklý pěší pohyb, vše se spojilo, aby náš poslední týden byl hodným zapamatování. Aspoň tak to cítím teď. Hádám, že za týden se mě budete moci zeptat, zda to byla pravda.

Jak už jsem poznamenal dříve, tato cesta je mým uskutečněným snem. Teď, když je čas se probudit, přeju si, abych mohl budík ještě párkrát posunout. Na druhé straně, probuzením do nového dne zjistíte, že stále je na co se těšit.

Pozdravy z našeho posledního tábora na sněhu,
Kim

Newton odpočívá

Je půl deváté večer. Právě jsem vstal. Nemám tušení, jaký je den v týdnu a jen matně si vybavuji, že je začátek června. Ale nic z toho nevadí, opravdu důležité je jen to, že dnes je odpočinkový den. To znamená, že pro dnešek zapomeneme na naši nomádský zvyk osmihodinového lyžování, budeme spát, relaxovat, číst a užívat si dne, jak chceme.

Musím připustit, že původní plán pro dnešní den nebyl pouze odpočinek. Náhodou táboříme přímo vedle nejvyššího vrcholu Svalbardu Newtontoppenu. Vsadím se, že víte, jak rádi bychom se vydali nahoru. Ale počasí rozhodlo jinak (sníh a nízké mraky).

Na rozdíl od mých společníků, kteří dokáží spát v kuse tři až dvanáct hodin, já moc velký spáč nejsem. A abych se zabavil při takových odpočinkových dnech, jako je dnešní, není nic lepšího než kniha Místní jména Svalbardu (limitovaná edice, 4 kg).

Je to poměrně těžká, však informacemi nabitá kniha, kterou Ulli a Kim táhnou od Longyearbyenu, což je od nich velmi milé. Pojednává o všech místních jménech ostrova. Tato jména jsou neuvěřitelně rozličná. Mohou vyprávět velký příběh stejně jako mohou být extrémně nudná. Například bych vám nedoporučoval hledat, co kniha říká o Flatbreenu (ledovci na jihu Spitzberků). Říká prostě, že je to plochý ledovec. Ale velmi mě zaujalo, že Spitzberky mají také kopec nazvaný Mt. Blanc (jen 485 metr vysoký). Nebo hřeben pojmenovaný po francouzském politikovi Jean Paul Pierre Casimir Perrierovi (víte o něm někdo něco?).

A nyní zpátky k Newtontoppenu. Vsadím se, že víte, že tento vrchol je pojmenován po proslulém matematikovi a fyzikovi Isaaku Newtonovi. A je u něj dokonce i malý kopeček pojmenovaný Eplet jako aluze na Newtonovo jablko!

Zravím vás všechny, moji milí čtenáři!
Ještě přejdeme pár kopců a údolí a budeme zpátky v civilizaci.

Ahoj
Lucas

(poznámka: verzi knihy naleznete na stránce Norwegian Polar Institute)

Deník z Asgarbfonna

Další den na Asgarbfonna. Na této ledové kopuli (ice cap), je to náš třetí den pochodu.

V mém posledním blogu jsem psala o létu, o chození v tričku a vyhřívání se na trávě ...
Tož teď vidíme i druhou stranu svalbardského léta. Modré mraky visí nad ostrovem a jelikož jsme v jeho nejvyšší oblasti, mraky nás obklopují.

Díky vlhkosti vzduchu a větru na této nekonečné bílé pustině vítáme všechno jiné kromě trička.

Bělost je jen občas přerušena nějakým výhledem, jinak jediné, so dodá trochu rozmanitosti této nepřetržité nekonečnosti jsou výkřiky typu "krok doleva!" a "ppc" a "pětiminutová pauza!"

Takové výkřiky patří teď, po dvou měsících lyžování tady, k našim nejobvyklejším výrazům: každou půlhodinu změna pozice pólu (Pole Position Change - odtud zkratka ppc), první, tedy vůdce prošlapávající stopu občas i těžkým sněhem, jde dozadu a každou hodinu máme pětiminutovou pauzu, trvající v průměru 10 minut. Zbývající výkřik je navigační, první v řadě ověřuje směr na kompasu a řídí celou skupinu. Tímto způsobem jdeme hodiny a hodiny v mracích na naší cestě k domovu. Mé myšlenky těkají od minulosti do budocnosti, myslím na lidi, které jsem potkala, přemýšlím o mém životě a sním o budoucnosti, jak bude hezké zas jet domů, dát si šálek kávy doma s rodinou nebo pivo s přáteli a pak o dalších letních cestách.

Ale teď jsem ještě tady na Asgarbfonna a i když je lyžování občas těžké a trčíme v oblacích, jsem šťastná, že tu jsem a myšlenka na přání být někde jinde je absurdní; po každém špatném počasí se zase vyčasí a půlnoční slunce nás ohřeje a když se mrak rozplyne, uvidíme zas nádherné hřebeny hor.

Hella

Ztracené, nalezené a zapomenuté

Přemýšleli jste někdy o tom, co já mám a vy ne? Co mě nutí lyžovat a psát tohle a vás ne? Jestli ne, stejně vám to řeknu. Jsem zapomnětlivý, a to je vše.

Mám tendenci zapomínat, co jsem se naučil při minulé výpravě, a to mě nutí jít na další. Jinými slovy zapomněl jsem, jak hezké to bylo, a tak si to radši zopakuji.
Zapomínám také jiné věci a už začínám být pověrčivý.

Výstroj na expedici si vybíráte pečlivě, aby bylo všeho přesně akorát, ale zas ne příliš málo. Já se ale stejně stále snažím něčeho zbavit, například svých rukavic. Jak tak jedu na jih, přijede ke mně Lucas a ptá se, co je ta černá věc za mnou. Psí hovno, řeknu, ale pro jistotu to zkontroluji. O dvě minuty později mám svoji rukavici zpátky.

O týden později: Chci si vzít čepici, protože se začíná ochlazovat. Ale najdu jen otevřenou kapsu. Alespoň, že si pamatuji, že jsem tu čepici měl ještě před hodinou. Výsledek? André a já se vydáváme na průzkumnou výpravu. Po dvou hodinách se zase připojíme k týmu. Čepice byla nalezena v dobrém stavu poté, co ji přejelo několik lyží a pulek.

Mezitím už jsem definitivně ztratil rukavice. Pro glaciology a archeology budou za pár století dobrou záhadou.
Foťák mi vypadl z pouzdra a připravil nám s Andrém další průzkumnou výpravu.

Nejlepší se stalo minulý týden během pauzy na oběd. Obvykle si vyndavám balíček s obědem z pravé kapsy bundy. Ne však tentokrát. Žádná bunda - ani na, ani v pulce. Opět, starý dobrý Ulli si vzpomněl, že si na tuto cestu bundu bral. A hned tu byly další dvě hodiny hledání.

Mám rád cestování, kde člověk může vidět věci dvakrát.

Ulli



 

Jen vítěz vyhrává

Předně děkujeme za všechny náhledy do mysli Andreho. Byly vskutku inspirující. Jako ve všech soutěžích však může vyhrát jen jeden.

V tomto případě to byl příspěvek Karolíny, která elegatně, nicméně bez obalu, vystihla Andrého jediná přání: jídlo, pomazlit, jídlo, pomazlit, jídlo, pomazlit, jídlo ...

Jakkoliv nefér může být účast Andrého vlastníka v soutěži, porota rozhodla, že její příspěvek sedí našemu příteli nejlépe a v současné chvíli hledá kopec vhodný k pojmenování "Karolina toppen".

Ještě jednou díky za veškerou vaši pomoc a přejeme hezký den.

Z pláže rovnou do mrazu

(From Beach Boys 2 Frozen Toes)

Minulý týden jsme na tomto místě stáli v boxerkách, dneska by stejný ohoz znamenal jistou smrt během půlhodiny. Je chladný den, to jistě, ale ne v absolutních teplotách. Léto je téměř tady (i když někteří mohou tvrdit, že na Špicberkách (na "ice cap") léto neexistuje). Je třeba se udržovat v harmonii s přírodními živly v procesu zvaném termoregulace. Prokazatelně nejdůležitější ze všech aspektů arktického cestování, termoregulace je o udržování se v teple a suchu přizpůsobením oděvu. Zdá se to jednoduché? Nuž, není.

Předně potřebujete spousty vrstev oděvu jako u cibule. Tělo je v zásadě ponořené ve vlastním smradu po dvou měsících stálého nošení termálního prádla jake je Devold, takzvaná základní vrstva. Jejím hlavním účelem je odvést pot od pokožky. Jedna norská přítelkyně mi jednou řekla "Když se potíš, jsi nebožtík." a jsem si jistý, že nemluvila o partii squashe. Tady na horách je pot to první, co zmrzne, a zkuste běhat v ledovém brnění. Zemřete nebo vám aspoň bude hodně zle než stačíte vyslovit "Led je hezký". Ale pojďme zpátky k naší cibuli, izolačním vrstvám, základu termoregulace. Druhá vrstva vás má udržet v teple, takže se skvěle hodí cokoliv od vlněného svetru po fleece. Můžete tu mít i více vrstev, ale pamatujte, co se stane, když se budete potit.

V neposlední řadě krunýřová vrstva. Má udržet sníh, vítr a chlad venku a přitom propustit váš pot ven. V našich podmínkách se prakticky všechny krunýřové vrstvy stanou dříve nebo později brněním, ale dokud drží chlad venku, je to v pořádku.

A jak tohle všechno souvisí? 1000 metrů pod námi, na středozemních plážích Wijdefjorden, kvetou kytky a pasou se sobi. Přesto jsme tady vyměnili sluneční krém a brýle za obličejové masky a ochranné brýle. Řečeno bez obalu tomu sobovi dole může být termorekulace naprosto ukradená, jelikož ho příroda stvořila pro život tady.
Na rozdíl od něj, nás je jen pět (a půl) malých vetřelců v prostředí, které je schopné výs dostat na kolena v průběhu jedné sněhové bouře.

Připusťme, táhnout boby do kopce v půl metru čerstvého, ale těžkého sněhu, není ničí představa legrace. Aspoň je zřejmé, kdo budí tady nahoře respekt - sněhová královna a její prostředí. Ukončeme tento žalostný vstup návratem na samý začátek ??? k přírodě samé, neboť vy potřebujete termoregulaci. Jinak víte co ...

Jeden z opravdu zmrzlých pěti

Dosud

(O tom, co jsme prožili, a ještě něco navíc)

Psali jsme články o bílu, špatných obdobích, poezii o půlnočním slunci, položili jsme otázky a také Andre se dokázal projevit. Dnešní článek je méně poetický a snaží se postihnout, co jsme dosud zažili.

Na počátku bylo chladno, žili jsme v bundách a maskách. Pak jsme snili o teplém počasí, které přísluší květnu. Teplota se pomalu zvyšovala s obvyklou náhodností, kterou je mírné počasí a teplý vítr schopno vytvořit i v polovině zimy.

Nyní, kdy už brzy začne červen, je počasí opravu méně chladné, ale vzduch je vlhčí a máme štěstí, že čas od času můžeme využít pohodlí našich teplých bund.

Když jsme začali .... toto se ztratilo při přenosu .... , kachny a husy. Viděli jsme dokonce racky sněžné, které nenachází ani norský polární institut. Jaro zavítalo do Arktidy! Tuleni i polární medvědi mají mláďata a my v některé dny, kdy svítí slunce, lyžujeme jen v tričku a lehkých kalhotách.

Krajina okolo nás se změnila a my míjíme hornaté oblasti s vysokými a strmými horami, masivními ledovci, které sahají do oceánu, a fjordy s jejich zvláštní jednoduchostí.

Zažili jsme ale také změny uvnitř naší malé skupiny. Vyskytly se hádky i neshody, měnili jsme obsazení stanů a dokázali jsme se navzájem docela zprotivit. Říkat něco jiného by byla lež. Ale nyní, kdy máme za sebou nejsevernější bod naší cesty, cítím, že jsme všichni našli způsob, jak si vychutnat naše putování. Osobněji než ve skupině.

Právě jsme obrátili naše lyže k domovu, jehož vůni už cítíme. Další změny jsou na cestě. Jaro se změní v léto a lyže a hůlky budou vyměněny za batohy a pohorky ještě než se konečně za méně než tři týdny vrátíme do Longyearbyenu.

Mats

Svalbardská lyžařsko-vědecká expedice dokončila přechod

Dne 24 května v 9 hodin večer místního času dosáhlo pět členů SSSE (Svalbard Skiing Scientific Expedition) nejsevernější bod Špicberků - Verlegenhuken.

Skupina dosáhla bodu přesně osm týdnů po opuštění hlavního města ostrova Longyearbyen na konci března. Podle našich informací je to první celkový (på langs) přechod špicberků v tomto roce a pravděpodobně vůbec první přechod tak mezinárodní skupiny. Tým ve složení Čech Kim Senger, Lucas Girard z Francie, Švéd Mats Bjorkman a Němci Ulli Neumann a Hella Garny nebyl dnes na nejsevernějsím bodu první. Stopy ledních medvědů převládaly na celém pobřeží i na samotném nejsevernějším bodu.

Expedice není zdaleka u konce, zbývají tři týdny pochodu na lyžích i pěšky než se tým vrátí v polovině června do Longyearbyenu.

Podpůrný tým doplňuje:
Frozen Five dosáhli nejsevernějšího bodu po 56 dnech od začátku expedice, délka trasy je přibližně 760 km.
Z jihu na sever to bylo přibližně 470 km, které skupina zvládla za 32 dnů, z toho 5 dní odpočívali.
Bližší informace naleznete na odkazu 'Daily Progress' na internetových stránkách www.frozenfive.org.

Co tu chybí

Očekáváte báseň? Nebo filosofickou úvahu o cestě přes největší ledovec (ice cap) Svalbardu? Tak na to zapomeňte!

Možná nemám inspiraci z nekonečné cesty ve stopách sněžného skútru nabo snad chci vzbudit trochu úsměvu v počítačovém světě a co může být vhodnějšího pro obveselení světa než 'top ten' seznam drobností, které na této výpravě postrádám?

Věci tak běžné, že je těžké si představit, že mohou chybět.

10) smažený sýr, hranolky a nekonečná zásoba majonézy : byla by to velká lež, kdybych tvrdil, že nepostrádám dobré jídlo s dobrým, nejlépe českým, pivem.

9) po-sluneční pleťové mléko : Je jednoduché se spálit ve 24 hodinovém slunečním svitu, obzvláště když lyžujete jen v boxerkách jako já, ale kde je lékárna, když ji potřebujete?

8) Židle : Nebudete věřit, jak je krásné se posadit, opřít a vychutnávat si pohled. Na příští výpravu si s sebou vezmu židli!

7) Dobrá knihovna : Po 2 měsících "Natural History essays” od Gay Goulda se mi protáčejí panenky kdykoliv spatřím slova "Darwin" nebo "evoluce". Co dodat?

6) Barvy : Lucasovy světle zelené kalhoty, 20 různých odstínů bílé a červená na Ulliho bundě zrovna moc krev nerozproudí, či ano?

5) Elektrickou varnou konev (s dieslovým generátorem). Kdybych mohl trávit večery přemýšlením o tom jak zachránit svět místo tání sněhu, měli bychom naše problémy už dvakrát vyřešené a zvuk konvice je tak jemný.

4) Jakusi : Sprchy jsou nudné, ale jakusi na uvolnění svalů a prohřátí těla by byl dar z nebe. Zajímalo by mne, jestli je na Verlegenhuken.

3) Anglický Oxfordský slovník (Oxford English Dictionary) : Nejsa rodilým anglickým mluvčím, je pro mne občas záludné rozhodnout, která slova jsou ještě skutečná a která už ne. Vždycky se dá použít na táborák, když moc ztěžkne.

2) Něco jiného než ovesnou kaši k snídani. Jakkoliv krásně je ráno připravená, dokonce i přinesená do spacáku (díky Lucasovi a Ullimu), pořád je to ovesná kaše po padesátéšesté v řadě ...

1) Florbal : Všichni co mě znají pochopí, že být bez hokejky a míčku po delší dobu je pro mne utrpení.

Mějte se prima, opatrujte ten dlouhý seznam mých potřeb a já se tu zatím zaměstnám užíváním věcí, které zase postrádám doma, jako je sníh, ovesná kaše a duchovní souznění s přírodou.

Ahoj příště,

Kim

Who let the dog out

Inspirace z okolního světa.
Tento blog je všechno jen ne filosofický, zábavný a informativní, je ale alespoň interaktivní.
Pro jednou byste za nás práci mohli odřít vy (my jsme totiž příliš zaneprázdnění lyžováním na cestě k Verlegenhukenu).

Co máte za úkol. Točí se zde vzdělávací film pro dvanáctileté školáky a potřebuje nějakou pěknou úvodní scénu, protože efektní začátek pomůže udržet pozornost plné třídy. Protože je ta scéna takto zásadně důležitá, rozhodli jsme se, že se pokusíme získat co možná nejvíce inspirace z celého světa tím, že vyhlásíme soutěž o nejlepší úvod.

Jestli vás to nadále zajímá (a mělo by), zde jsou podrobnější informace:
Hlavním hrdinou filmu je Andre, náš drahý čtyřnohý přítel. Děj začíná samozřejmě v Longyearbyenu v psí boudě, odkud se Andre vydává na svá dobrodružství.

Vaším úkolem je přijít na to, co si Andre právě v ten okamžik myslí.

Kontakt:
Andreho myšlenky můžete posílat e-mailem (881631578544@msg.iridium.com) v případě, že nepřesahují 160 znaků. Když budete potřebovat, pošlete jich i několik a nezapomeňte se podepsat. Vítěz bude vyhlášen 1. června a příslušná odměna taktéž – možná po vás pojmenujeme nějakou horu.

Každopádně je to stejné jako s Olympiádou, kdy vítězství je stejně důležité jako zábava.
Děkujeme předem za vaši námahu.

Tvůrci filmu Who let the dog out





 

Andre promluvil aneb psí deníček

Tak to jsem já, grónský pes na výpravě. Vypadá to na dlouhou výpravu, nikdo mi neřekl, jak dlouho na ní budeme. Ale slovo expedice vypadá jako dlouhé slovo a tuším, že dlouhé slovo znamená dlouhou výpravu.

Expedice! Cha, jediné, co ti lidi dělají je pomalý pohyb na lyžích. Kdybych tu byl se svými psími kamarády, byli bychom dávno na severním pólu a zpět.

Celý den musím táhnout ty těžké boby, které někdo pojmenoval Fiffi a ten chlap Ulli, co předstírá, že je táhne taky, mi svýma nohama pořád brání ve výhledu. A když se chci podívat dopředu, vždycky zařve: "zpátky" a já se musím vrátit do stopy.

Dobře, že je s námi na cestě i holka. Aspoň tu je někdo, kdo se se mnou pomazlí. Ostatní to občas udělají taky, ale bylo by jednodušší, kdyby všichni mluvili stejně. Copak si myslí, že znám všechny světové řeči?

Je tu ale i něco dobrého. Dvakrát denně něco málo k snědku, kdykoliv najdu na sněhu zbylé drobky. Nebo když najdu dokonce celý "swebar": mňam, "ryzí energie pro každého". To teda nechápu, proč byli tak rozčílení.

To je jako když chtěli, abych štěkal na ledního medvěda u Vagabondu. Ostatní psi štěkali, tak co bych se namáhal; samozřejmě bych štěkal, kdyby se lední medvěd snažil ukrást moje jídlo, ale jinak ne. Nejsem štěkající pes.

Před pár dny jsem měl pocit, že jsem v nebi. Dostal jsem tuleně k večeři. Ten prima chlap v Austfjordneset mi nabídl tulení maso, to vůbec nejlepší: tulení lebku!

Tak ja už musím jít, kousek přede mnou je kámen a já ho musím počůrat! I kdyby Ulli protestoval, protože potáhnu boby na opačnou stranu. Bylo by jednodušší, kdyby zamířil k tomu kameni rovnou.

Ahoj!

Andre

Moje arktická rodina

Snažím se vymyslet, o čem bych mohl do blogu napsat, ale je dost těžké vůbec myslet po sedmi hodinách boje s gravitací a tažením bobů do kopce!

No, mohl bych psát o krásné přírodě kolem fjordu, podél kterého jsme právě šli, o počtu ledních medvědů, které v této oblasti potkáváme, nebo zase o barvě tuleňů v půlnočním slunci či naší poslední návštěvě místního lovce, ale přiznejme si, všechna tato témata jsou poněkud vyčerpaná!
Napíšu tedy o něčem pro mne daleko důležitějším, totiž o těch pěti bytostech, se kterými jsem strávil posledních padesát dnů!

Dámy mají přednost, začnu tedy Hellou. Udělala na mne velký dojem svou odvahou a odhodláním. Perfektně zvládá roli ženy v naší skupině a dokonce se odvážila prolomit poetického ducha našich blogů a napsat o našem každodenním životě a jeho nejtělesnějších záležitostech. Možná ale potřebovala 40 dnů, aby pochopila, jak nastavit teleskopické hůlky na správnou velikost ...

Co se týče Matse, našeho experta pro pobyt v přírodě, ten nikdy neztratí klid a vyrovnanost, jakkoliv špatně situace vypadá. Nikdy nezapomenu na ten večer na začátku dubna, kdy bylo mínus 30°C. Já jsem se třásl ve spacáku a modlil se, abych se ráno probudil živý, zatímco Mats byl neotřesitelný a nahlas předčítal kapitolu z jeho knihy.

Teď něco o Kimovi: autor, básník, scénárista a režisér expedičního filmu. Kim je mozkem v naší skupině. Po celou dobu, kterou stráví na lyžích, plánuje a organizuje své nápady co bude dělat dál! Jeho slabou stránkou je ranní vstávání. Ráno, během asi tak hodiny po probuzení, vypadá jako naprosto zdrogovaný a vyráží ze sebe pouze jednotlivá slova!

Ulli je náš klaun. Pro každou situaci dokáže vymyslet něco veselého. Je to taky akrobat. Přežil velkou nehodu, kdy ho jeho boby v plné rychlosti přejely. Většinu času má Ulli mimořádnou energii, ale když je vyčerpán, tedy opravdu je. Párkrát byl večer tak unaven, že jsme ho museli krmit lžící.

Nakonec Andre, náš pes, který je platným členem skupiny! Stále v dobré náladě, Andre je stále plný energie od chvíle, kdy mu Staffan (lovec od Austfjordu) dal k jídlu tulení hlavu. Andreho největším problémem je adaptace na 24 hodin slunecního svitu. Jakmile zastavíme, usíná. Člověk uvažuje, co dělá, když spíme!

Otázka pro vás, kteří znáte své blízké líp než já: myslíte, že se chovají normálně?

Naše malá společnost spolu vychází poměrně dobře. Občas je ve vzduchu stres či dojde k roztržce. Špatná nálada jde v zásadě ruku v ruce s šedivým počasím nebo únavou. Skupinová rozhodnutí bývají obtížná a všichni musí být flexibilní, aby dosáhli dohody s ostatními.
Koneckonců tady vězí opravdová tíha a výzva expedice: dobře spolu vycházet! Fyzická výzva je pouze podružná ...

Lucas

Co všechny zajímá, ale nikdo o tom nemluví

Léto je tady! Péřovku jsme vyměnili za tričko, sníh taje a dnes jsme dokonce našli první stopy vegetace! Právě teď jsem ležela na kousku trávy na slunci vedle Austvotnhytta u Wijdefjorden, první chaty, kterou jsme použili.

A jak je to krásné pocítit a ucítit vítr léta, a přestože většině z vás se to může zdát jako den časného jara, mně to připadá jako tropické léto!

Těsně vedle chatky je malý pramínek roztáté vody, první voda v tekutém stavu, kterou jsme za měsíc a půl potkali. A také méně krásná a nejtěžší část dne v našem životě tady se stává jednodušší: ano, je řeč o chození "na velkou" použijeme-li jemnější výraz.

Stejně jak nezvyklé a sociálně nepřípustné je o tom hovořit v civilizaci, tak normální je to tady. Koneckonců je to přirozená tělesná funkce a když jste si tak blízko po celých 24 hodin denně jako my, sdílíte bolest i úlevu denní výpravy na toaletu.
Pokud je tak hezky teplo a slunečno jako teď, je to téměř lepší než toaleta doma: vezmete pytle toaletního papíru čistého a použitého (použitý schováváme a pálíme) a vyhledáte klidné místo v patřičné vzdálenosti od tábora: vzdálenost může kolísat v rozmezí 50 metrů až 2 metry v závislosti na tom, kolik soukromí je třeba, a na naléhavosti.

Ale pokud je počasí méně příznivé, může být těžké pokoušet se vyhloubit díru a postavit kryt proti větru, aby člověk neskončil v závěji, nehledě na to, že pytle s toaletním papírem mohou v silném větru rychle odletět.

Když už je řeč o "velké", chci odpovědět na otázku, kterou jsem jako jediná žena výpravy dostala už několikrát: Jak se vypořádáváš s menstruací? Po pravdě řečeno to není žádný problém, je to jako doma a dámský "odpad" se spálí spolu s toaletním papírem.
A pokud jde o špatnou náladu, myslím, že to je jen kvůli bolesti a proti tomu není lepší lék než pohyb, jako táhnout naložené boby do kopce hlubokým sněhem. Mohu vřele doporučit!

A ještě, dokud o těchhle věcech mluvím, bych ráda předešla dalšímu předvídanému dotazu, tedy jestli to tu s těmi všemi kluky není smradlavé. Zajisté, páchnou, mají na sobě 47 dní totéž oblečení a nesprchují se ... stejně jako já a je to paráda!

Hella

Sníh, světlá stránka života

Řekněme to na rovinu: pro nás neexistuje vytříbenější prvek v živote než sníh. Je kolem nás, pod námi, často i nad námi a v každém případě je v nás.


Jsme ve světě sněhové královny.
Nevyrostl jsem v kraji s častým sněhem, tak je záhadou, kde se vzala má láska k němu.

Sníh není bílý! Jestliže slunce svítí proti nám, sníh je barevný jako bychom lyžovali přes nekonečná květinová pole - má barvu zelenou, modrou, červenou, žlutou - všechny vytvořené z ledu, celkově je to jiskřivě bílá.

Sníh není nikdy nudný, nabývá různých legračních podob, ale pořád je to sníh: tvrdý jako cement pokud je zpevněný větrem a ani Fiffi, mé boby, na něm nenechají stopu.

Poletující vločky čerstvého sněhu, každá je jiná. Připomíná mi to nás, lidi a zvířata: všichni jsme jedineční.

Sníh na lyžích je vkusný, zatímco sníh ve spodním prádle je, řekněme, něco jiného.

Sníh mluví! Zkuste si to, jestli nevěříte. Najděte někde sníh, projděte se po něm a poslouchejte.
Pro mne lyžování po chladném sněhu skládá nejhezčí symfonii, jakou jsem kdy slyšel.

Táhnout boby po sněhu není nikdy stejné, ani v čase ani v prostoru:

Tvrdý sníh znamená letět!

Hluboký sníh znamená boj!


Pár slov, která jsem si poznamenal po stoupání na ledovci v hlubokém sněhu:

"Jak rád bych tohle nepsal. Klečel jsem na lyžích, tělo stále připoutané k bobům. Skutečně nevím, jestli je to mé tělo či mysl tak zničená. Když táhnu (...) mé srdce buší, vidím šedě, nohy se třesou, zatraceně! jak všichni říkáme nebo si myslíme ... pomatení!"

Teď chci ještě poděkovat všem, kdo nás povzbuzují, posílají textové zprávy a obzvláště přání k narozeninám.

Odpovězte, prosím, na následující otázky prostřednictvím SMS (číslo 881631578544):

Co můžete postavit ze sněhu?
Jakou barvu má iglú uvnitř?
Jak vysoká je sněhová královna?

Já vím, není to jednoduché!

Zvláštní poznámka pro řidiče skútrů Paula a Sigrid: bez vás by se přestal točit svět, díky.

Tak ahoj!

Ulli

Proč ?

Občas, když se boby těžce sunou hlubokým sněhem nebo když se vítr žene dolů svahem a vibruje stanem, ptám se sám sebe: proč tu vlastně jsem?
Ale dneska mě tahle otázka vůbec netrápí, slunce se zvolna sklání k horizontu, ale těsně před zapadnutím se začíná opět zvedat. Celý svět se koupe v teple žlutém světle a modré nebe je tak čisté, že se okolní hory zdají nekonečné.
Modrá barva, zároveň světlá i tmavá, barva, kterou uvidíte jen tam, kde je vzduch čistý a suchý, je překrásná barva.
Dneska vím, proč jsem tady.

Byl jsem už na různých cestách na lyžích, pěšky, po vodě. Znám píseň, kterou kapky z pádla šeptají temným vodám, které patří bobrům a štikám. Cestoval jsem přes moře a vždy se znovu a znovu objeví otázka : proč to dělám? Proč opouštím svůj pohodlný domov s tekoucí vodou a plnou lednicí?

Není to jednoduchá otázka, ale dnešek mi dává odpověď. Stejně jako již mnohokrát v minulosti jsem ji našel na pouti na sever, kdy nás z jedné strany osvětluje slunce a prodlužuje naše stíny na straně druhé.
Cítím se rozzářený, uspokojený a naplněný. Už jsem párkrát takový pocit zažil a za nic na světě bych ten okamžik nevyměnil. Ten okamžik je hoden této expedice.

I doma, ve městě pulsujícím ruchem, kde žiji s těmi, co mám rád, se cítím naplněný. Mám rád město a rád z něj odjíždím.
Ale je tu nepatrný rozdíl, který jsem ještě nedokázal popsat. Rozdíl mezi naplněností doma a tady venku. A to je bezpochyby i důvod, proč stále jezdím objevovat svět: abych znovu pocítil harmonii s okolní přírodou, kdy je s ní můj život spojený a na ní závislý.

Není třeba chodit daleko, pocit naplnění se může dostavit kdekoliv. Je možné ho nalězt v hudbě, umění, řezbářství. Já ho pociťuji dnes, tady na Špicberkách.
Dnes je dobrý den. Den kdy jsem v harmonii s přírodou i sám se sebou.
Ale i během našich zatím nejhorších dnů, kdy bylo nebe pokryté mračny, se vždy vyskytla alespoň chvíle, kdy paprsek světla pronikl hustou mlhou a ozářil velebnost hor kolem nás.

Myslím, že to byl Ibsen, norský básník, který jednou řekl: “tady, nahoře v horách je bůh a dole v údolí bydlí lidé”.

Dnes je dobrý den a já se cítím naplněn. Neřekl bych, že to je nějaký náboženský pocit, nepovažuji se za nadřazenou bytost, mythického hrdinu či mimořádného člověka. Jsem jen sám sebou, žiji svůj jednoduchý život a právě teď se v tomto nádherném prostředí cítím svrchovaně uspokojen.

Hory, sníh, ledovce, slunce i nebe, vše se zdá na dosah a zároveň daleko. Mé tělo se pomalu pohybuje k severu, ale nejsem tu kvůli lyžování ani kvůli předsouvání jedné nohy před druhou. Jsem zde, protože toto je můj život.

Nekonečná dráha slunce nad našimi hlavami dosáhla nejnižšího bodu a slunce se schovalo za horu. Chladný vzduch ovívá svahy a ledovce, je čas postavit kemp. Má meditace na chvíli ustupuje každodenní rutině: stavba stanů, roztávání sněhu a vaření a pak vklouznout do spacáku a uzavřít se do světa snů.

Ale ten příjemný pocit je stále se mnou, pocit štěstí těla i duše, pocit harmonie s přírodou a uvnitř mě samotného.

Mats

PS : tenhle blog jsem napsal před několika dny. Dnes, 9.května, je druhý den, který trávíme v našem 30tém kempu, druhý jednak kvůli počasí a druhak kvůli záchranné-hlídce-zamilovaných, která byla vyslána z Longyearbyenu potěšit nejmladšího a nejstaršího člena týmu poté, co jsme dosáhli polovinu cesty. Život je stále krásný a pořád se cítím v harmonii se sebou i okolím, ale otázka, proč jsme vlastně na této planetě zůstává bez odpovědi. Některé otázky se prostě nedají jednoduše zodpovědět.

Nocí na sever

Z anglického originálu North through the night přeložila Markéta Špinková.

Tak ticho je a taký klid,
dech sněhu spojí soumrak, úsvit.
Kde však je soumrak, kde úsvit?
Půlnocí řádí slunce svit.

Čas ztracen je, minuly dny,
nevpustím je do spánku tmy,
hned prázdné mám hned plné sny,
je život můj hlas Arktidy?

Kde světla čas zabíjí noc,
jak mám zaspat záře moc?
Zastavím jas - zavřu oči
a spánek sytí mou duši.

Pryč staré je z myšlenek mých,
vnímám jen vítr, bouře, sníh,
skromný život, štěstí, věčnost,
zlomené sny, hořkost, něžnost,

to, co přijde za úsvitu
či za soumraku, naivitu,
mír, prostor, jež patří světu,
a samotu v bílém sametu.

Zdolávám sever, vzdoruji slunci,
přes všechno, co bolí, však dojdu ke konci;
celý svět spí, však já dál kráčím,
vím, zima odchází, ledovce pláčí.

Hvězdy zmizely, obloha je v modré,
noc i den zbarvil zvláštní odstín modré.
Září sněhu mizí temnota,
zatímco hloubám o smyslu života.

Ta proč, ta nač
a s kým a zač?
Běh života nezpomalí,
hlava prý myslí, však srdce ví.

Zde je můj svět, zde domov mám,
půlnoční slunce jako chrám
vždy chrání mě, že nejsem sám,
Arktida žije, vzdálen jsem tmám.


Kim

Srdečné uvítání na palubě Vagabondu!

Při sjezdu k východnímu pobřeží po dlouhém ledovci Inglefieldbreen mé srdce začalo tlouci silněji. I bez mapy a GPS mé lyže věděly, kam jet, zdálo se mi, že jedu domů. Byli jsme jen pár kilometrů od našeho druhého potravinového skladu a místa, které je pro mne obzvlášť důležité: francouzské polární plachetnice Vagabond.

Objeli jsme poslední kopce morény a sjížděli podél čela ledovce - podle Ulliho modrý pruh štěstí - a tam se objevila, červený trup, vysoký stěžeň, hrdě stojící v malé chráněné zátoce: Vagabond - jediné obydlené místo na divokém východním pobřeží Spicberků.

Eric a France, námořníci nové generace polárních badatelů! Nedávno obepluli Arktický oceán; s pomocí přátel plachtili Severovýchodním průjezdem (sibiřské pobřeží) a další rok se vraceli Severozápadním průjezdem (kanadská a aljašská arktida). Vypráví o té cestě jako o příjemném a zábavném výletu, ale je třeba si uvědomit, že tuto cestu jako první uskutečnili na plachetnici!

Vagabond nyní přezimuje v Inglefieldbukta, kde ho Eric a France nabízejí jako základní tábor a logistickou pomoc vědcům ochotným bádat v přilehlé oblasti. Jeden z hlavních projektů se týká oceanografie se snahou pochopit tvorbu soli (hustotu slané studené vody) v blízkém Storfjorden, později ovlivňující proudění v oceánech.

Po srdečném přivítání na palubě jsme strávili příjemný odpočinkový den povídáním a radováním se z návštěvy ledního medvěda. Jsem velmi vděčný Erikovi, France a Leonie za jejich pohostinnost! Toto byl můj čtvrtý pobyt na Vagabondu a je to místo, kde jsem se naučil hodně o dobrodružství, životě v Arktidě, radosti z prostředí ve společnosti Erika a France. Proto bylo skvělé, že jsem se mohl vrátit na toto velmi zvláštní místo. Tato zátoka je mi trochu domovem! A já myslím, že i o tom je naše cesta: Špicberky pro nás byly jeden či více let domovem (pro některé z nás ještě je) a teď si jednoduše užíváme toulání po starých známých místech!

Lucas

F5 na palubě

F5 dnes dosáhli polární jachtu Vagabond!

V deníku Vagabondu se píše:

Včera ráno americká skupina opustila v nádherném počasí Inglefieldbukta, bylo příjemné s nimi chvíli jet na našich malých saních než jsme se otočili zpět k Vagabondu.
Po dalších pár hodinách jsme spatřili Frozen Five blížící se k Vagabondu: po pěti týdnech lyžování a tažení bobů přijeli ve stanoveném termínu! Srdečné shledání, dokonce náš nejlepší tuleň (Léonard) tam byl, aby je přivítal - těsně vedle vědecké díry 50 metrů od Vagabondu, kterou užívá poté, co jsme vyndali přístroj. Arktická vědecká lyžařská expedice zůstane na palubě 2 noci, aby si trochu odpočali a přibalili do bobů dalších 150 kg zásob, které jsme pro ně skladovali. Lední medvěd se před několika hodinami přišel podívat na jejich velkou dřevěnou bednu, ale jídlo už bylo v bezpečí... tak se medvěd vydal navštívit našeho tuleně, ale moc si nepopovídal, Léonard se rychle potopil. Ještě 6 týdnů lyžování mají před sebou, ale Frozen Five si přejí, aby to bylo déle!

Barevné Špicberky

Tak jsme teď na cestě něco přes měsíc. Den, kdy jsme opustili Longyearbyen, se zdá strašně daleko, ale čas pořád letí.

Přestože se náš každodenní život liší od toho, který žijeme v civilizaci, i tady dodržujeme pravidelné rutiny: roztávání sněhu pro použití při vaření, stavění tábora a samozřejmě lyžování.
Denní rytmy jsou si navzájem podobné, ale přesto má každý den svou barvu a charakter.

V posledním měsíci jsme překonali mnoho ledovců a průsmyků, lyžujíce téměř nekonečným krajem bílé a modré.

Ale bílá není nikdy úplně bílá, může to být šedá v bílém oparu nebo modrá ve stínu nebo různé odstíny červené, oranžové, fialové při západu slunce nebo ještě hezčí v nočním slunci, protože už začalo období půlnočního slunce.


To nám umožňuje využít věčnost arktického léta.
Nemusíme plánovat dny podle světla. V posledních pár dnech jsme přesunuli lyžování do odpoledních a nočních hodin, kdy je krásné světlo, a spíme ve dne, kdy spí i slunce.

Při bezvětří často není v nekonečné bílé sněhové pustině vůbec nic slyšet a okolí se zdá mrtvé.
Vítáme tedy každou známku života, například pár sobů, které jsme viděli na Sorkappu (jižní cíp). Přišli velmi blízko - asi si chtěli prohlédnout ty zvláštní tvory, kteří procházejí jejich územím.
Nebo ptáky, kterých teď vídáme nejvíce.


Dnes jsme také spatřili našeho druhého ledního medvěda, ale stejně jako první i tenhle se zdál vystrašenější než my. Utíkal ještě než jsme ho zahlédli.

Vypadá to, že naše karavana sedmi bobů, pěti lidí a jednoho psa se zdá většině obyvatel Svalbardu podezřelá!

A tak se pohybujeme dále k východnímu pobřeží Špicberků směrem na sever, nechávajíce za sebou stopu v té velké sněhové pustině, která se za námi opět noří do ticha.

Hella

Tracer software je k dispozici

[ zpráva od podpůrného týmu v Anglii ]

Zatímco naši rekové svižně postupují na sever, obdrželi jsme několik dotazů na software, který vytváří F5 stránky "Online Route" a "Daily Progress". Proto jsme ho zkompletovali, popsali (samozřejmě s použitím reálných dat Frozen Five - na hlavní stránce softwaru jsme použili i logo F5) a dali k dispozici jako "open-source" (volně dostupný) software. Najdete ho ke stažení na CPAN, článek v češtině byl publikován na stránkách mediálního partnera F5 Svět Outdooru.

Jitka and Martin

Narozeninová mise

Mnoho z nás slaví občas narozeniny. Mé byly včera nebo den předtím. Všichni byli pozvaní.

Místní: Hella, Kim, Lucas, Mats a André i ti vzdálenější.

A oni přijeli!
Čtyři skútry se seřadily čelem k našemu táboru.
Narozeninová mise přijela.

Dovedete si představit, jak jsme uvítali všechno co nám přivezli, ale hlavně a především, jejich příjezd, který byl největším darem a nikdy na něj nezapomenu!

Jet dvě stě kilometrů neobydlenou krajinou na narozeninovou party není expedice, ale mise.

Byl jsem a jsem stále dojatý: Sigrid, Sanna, Päl a Trond s námi slavili v nejlepším kempu, jaký najdete na Flatbreen či kdekoliv jinde na světě.


Právě jsme jim popřáli šťastnou cestu na sever, kam se vydali s dopisy pro naše nejdražší.
Dobré věci se dějí v mém životě, přátelství je jednou z nich!


Myslíme na Sigrid, Sanna, Päl a Trond. Přejeme šťastnou a bezpečnou zpáteční cestu a moc a moc děkujeme!


Ulli

Židle, ledová lázeň a rychlost ohromují!

Horké zprávy ze zamrzlé Arktidy!

Hledím na červené pohoří vedle zamrzlé zátoky z pohodlí sluneční židle.
Hledím na pohyb mořského ledu v pohodlí lázně v oceánu.
Hledím na divoký ledovec jižních Špicberků v pohodě jízdy na lyžích rychlostí 45km/h.

Pokud vám tohle nedává smysl, pokračujte ve čtení!

Posledních pár dnů bylo plných vzrušení: nové věci k vidění a nové náměty k přemýšlení.
Strávili jsme celý den táboření na ledovci s vyhlídkou na ledovou zátoku známou jako Isbukta.
Kontrast členitého čela ledovce a zamrzlého moře v zátoce byl tak úžasný, že jsem strávil chvíli vyřezáváním pohodlného křesla z kusu ledu, abych si mohl plně užívat krásu tohoto místa.


Omlouvám se, ale tu krásu tu nelze popsat
Ne, že bych nechtěl, ale nenalézám slov.

Strávil jsem v křesle celé odpoledne a večer.
Na stejné místo jsme se vrátili po třech dnech, křeslo tam stále bylo, viditelné ze vzdálenosti více než tří kilometrů.

Naučil jsem se plavat na zahradě mých rodičů. O časného mládí mi dávali lekce plavání ve studené vodě. Udržuji tento zvyk.
S Lucasem jsme oslavili příchod Frozen Five na nejjižnější cíp Špicberků. Tento bod je též nazýván bodem bez pokračování, ale my jsme postoupili dalších 100 metrů, abychom udělali metr širokou díru v 10 centimetrů silném ledu.

Věřte mi to nebo ne, užíval jsem si každou vteřinu té lázně v mínus 1.9° studené vodě.
Svlékání a dýchání a pomalé ponořování je momentem v mém životě, kdy má mysl byla naprosto prázdná, ale zcela soutředěná, a je velmi málo věcí, které se tomu mohou vyrovnat!

A jak přimějete vlastní lyže k rychlosti 45 km/hod na rovině bez pomoci jakýchkoliv strojů?

Vezměte si draka: kus látky, pár lanek a můžete jet.

Jeden můj přítel mi půjčil na expedici svého draka. Zatím jsme stále trénovali a draky ještě nepoužili při pochodu.
Ale je to paráda být nad zemí pohou silou větru.
Líbí se mi zvýšení adrenalinu v žilách a přiznávám, že mám rád rychlost, rychlost bez stroje.
Vítr švihá lanky, je to píseň rychlosti.


Ulli

Co vlastně znamená "PBM"?

V blogu ze středy 25.dubna se Frozen Five zmínili o výrobku, jehož jméno jsem - díky zkreslenému zvuku satelitní zprávy - označila jako "PBM", přípravek ke snižování pachů.

Omyl! Prostřednictvím sms mi Lucas vysvětlil, že se ve skutečnosti jedná o VBL (Vapor Barrier Liner - odpařovací bariéra), pytel proti odpařování, který se, v zájmu zachování suchého spacáku, používá jako vnitřní vložka. Podrobnejší vysvětlení najdete např na stránkách Bent Gate (angl.), Světu Outdooru (česky), případně se zeptejte Googlu.

S tímto novým termínem se pravděpodobně těžko setkáte na večírcích ve městě, ale pro naše mladé badatele je odpařovací bariéra jistě důležitou součástí výbavy.

Sylvie

Ve stanu jako v životě, vše je věcí výběru

Zanechme na chvíli filosofie, Frozen Five navrhují se v následující sérii blogů věnovat praktickým otázkám života skupiny či významu stanu v životě polárního badatele.

A kde jinde začít: ve stanu!

Jako kdo s kým mluví? Kdo používá "PBM"(?) (přípravek snižující pach těla) a proč naši dva mládežníci našli druhý vchod do stanu teprve minulý týden?

Začněme u Andrého. Ten sedí za jakéhokoliv počasí venku, schovaný za zdí ze sněhu, kterou pro něj každý večer stavíme. Dále máme "Romeo", dříve známý jako stan 2, kde je Hella a její dva rádci Mats a Ulli. Konečně stan mladých, romanticky nazvaný "Julie", obývaný Lucasem a Kimem.

Naše dva domovy se spoustou místa (oba jsou navrženy pro 4 osoby) a každý se dvěma vchody jsou výborným úkrytem. Jejich tunelový design, dvě tyče a vnitřní prostor pro kuchyň jej předurčují pro arktické prostředí. Máme i úložný prostor a každý večer v apsidě dolujeme kuchyň.

Náš život ve stanu nás dosti zaměstnává.

Například je více způsobů roztávání sněhu ke získání vody na pití a vaření, jiný je upřednostňován ve stanu "Romeo", jiný ve stanu "Julie".

Spolek Romeo používá vařič uvnitř stanu, čímž vytvoří teploty do +15°C.

Na rozdíl od nich chlapci z Julie se rozhodli žít podle Nansena, pro tělesnou izolaci si nechávají narůst vousy a vařič je v apsidě. Lucas připravuje ranní "poridge" a Kim se stará o večeři.



Jak správně poznamenal Lucas: "stan je místo, kde strávíme dvě třetiny expedice", takže se stává naším domovem!

Frozen Five

Bílo (white out)

Bílé nic, celkově bílá nálada. Jako ovesná kaše.

Svět bez jakéhokoliv pevného bodu: bez vršku, bez spodku, jen se stopou za námi.

Vepředu je všechno bílé. Není tam nic nebo možná tam je všechno. Možná existuje všechno přede mnou?

Budoucnost je nejistá, další krok může být nahoru nebo může jít dolů.
Bez pevného bodu se čas a prostor ztrácí.
Mozek se roztáčí.

Je před námi hora nebo se mi to jen zdá?
Kam mám jít?
Oči se stále snaží najít nějaký bod, na který se dá soustředit, ale všechno je bílé, jen bílé.

Tamhle něco vidím, malý bod. Zaostřím, jde to ztuha ... ne, nic tam není. To malé něco je jen prach na mých slunečních brýlích.

Postupujeme kupředu, začínám se potit. Asi jdeme do kopce - do kopce, protože se potím a tam daleko před námi je obrys nějaké hory, něco, na co se obě oči mohou chvíli soustředit.
Pak to zmizí.

Zase jsem sám ve zcela bílém světě a asi bych se bál, kdyby za mnou nebyly stopy mých lyží a kdyby v těch stopách nenásledovali čtyři další kamarádi.

To mne pohání vpřed. A tam vzadu Ulli upozorňuje na směr. Zase jsem se odchýlil od směru cesty.

Poopravím své lyže a otočím hlavu vstříc bílé nicotě.
Do mé duše a vlastního já.
Do bílého světa, kde pouze má mysl vytváří odkazy.

Zase tu je bílo, jen bílo.


Mats

“White out” vyjadřuje stav, kdy padá sníh, nízké mraky či sníh jsou unášeny větrem, je snížená viditelnost a spolu se sněhem pokrytým povrchem všechno kolem je jen bílé. Více si můžete přečíst ve Wikipedii (angl.).

Život, vesmír a vůbec

Nové zprávy z Arktidy

Objevil jsem smysl života!

Dobrá, ne tak úplně, alespoň ještě ne.

Ale teď, když mám vaši plnou pozornost, budu se věnovat vážnějším záležitostem, jako třeba jak se cítím při lyžování po divokém jihu Špitzberků a jak se vyrovnávám se soustavným tažením „Boženy" a „Lyyli", mých dvou pulek a věčnou otázkou: proč?

Teď, když opět míříme na jih, zas cítím adrenalin v žilách. Naším cílem je mys Serkapp. Bod, ve kterém bude většina z nás geograficky nejblíže domovu a který je také jedním z nejvzdálenějších a nejizolovanějších bodů naší výpravy.

K dosažení Serkappu nám zbývají ještě nejméně tři dny cesty. Dnes jsme překročili hranice Serkappu a v labyrintu sněhu a stružek roztávající vody našli čerstvé medvědí stopy. Nechybí tu ani nám tak dobře známé nekonečné bílé prostory. Tato poslední hranice je opravdu něco výjimečného!

Každý se s fyzickým napětím nutným k tažení našich těžce naložených pulek ze severu na jih vyrovnává jinak. Já se soustředím jen na vychutnávání okamžiku, kdy jednu lyži posunuji před druhou. Některé kroky znamenají nepochybně zápas, ale když je pohyb těla v harmonii s myslí, stanou se alespoň zvládnutelnými.

Ale proč by se měl někdo pouštět do něčeho takového, co děláme my, když je to takový boj?
Upřímně si myslím, že život tady na okraji světa je jediným způsobem, jak uniknout reálnému životu se všemi jeho pastmi a společenským očekáváním.
Tady se můj obvyklý hektický životní styl neuvěřitelně zjednodušil na pouhé tři věci: jez, spi a lyžuj, v tomto pořadí důležitosti. Jsem připraven vzdát se pohodlí, abych se mohl nechat řídit jen přírodou, a myslím, že je to jen malá cena za tuto šanci.

Nebezpečí: další důležité téma k diskuzi, které se týká expedice. Některé aspekty mohou být vyzdviženy (například útok ledních medvědů), některé naopak ztrácejí na důležitosti (jako třeba přejetí autem). A věřte mi nebo ne, víc než o sebe tady v Serkappu se bojím o své blízké. Já tady mám čtyři kamarády a psa Andrého, kteří mě mohou ochránit!

Myslím na vás, posílám vám do světa ledová kouzla a přeji vám všem krásné jaro (nebo podzim, pro ty tam dole).

Kim

PS: Abych nezapomněl dnešní zprávu dne: konečně jsme viděli krále Arktidy. Ale museli jsme být nějak zvláštně cítit, protože medvěd se pohyboval okolo nás ve velkém kruhu a nikdy se nepřiblížil blíž než na 1,5 km.

(support team: tento článek jsme obdrželi 19.4. okolo 23:30)

Čas a Prostor

Poslední tři dny jsme si užívali speciálního arktického koktejlu, který jsem pojmenoval VBS: 1/3 vítr, 1/3 blizard, 1/3 sníh, protřepat, nemíchat.

A tak jsme pokračovali v nekonečném tahání našich těžce naložených pulek okolo Hornsundského fjordu a pokoušeli se najít cestu k South Cape.

Tento úkol je o to těžší, že se pohybujeme po hlubokém čerstvém sněhu.

Náš arktický karavan se jakoby veden slony pomalu a těžce posouvá vpřed.

Ale co nám, proboha, dává energii k pokračování v tomto zbytečném úkolu po zmrzlé špicberské poušti?
Jedním z hlavních důvodů, který nás udržuje na cestě, je určitě zvědavost. Jsme stále zvědaví, co je skryté za další horou, a těšíme se z rozjímání o divech Arktidy.

Zároveň se setkáváme s tím, co nás naučila věda.

Kim, geolog, může zjistit o historii hory pozorováním struktury skály.
Mats, biolog, zaznamenává přítomnost sněhulí, jediného ptáka hibernujiciho v Arktidě.
Hella se zajímá o zastrugi, sněhové útvary utvořené větrem.
Ulli pečlivě sleduje pohyb ledovců a může předvídat trhliny.

Mým předmětem zájmu je led na moři. Několik pouhých centimetrů ledu, který překrývá fjordy a zátoky, nám otevírá nový nekonečný prostor, ke kterému se po něm můžeme dostat.

Ale musíme být opatrní!

Musíme být schopní okamžitě přepnout z kontemplace na koncentraci, abychom se správně orientovali v arktickém nekonečnu, a vždy dávat pozor, abychom se vyhnuli omrzlinám, ledním medvědům a štěrbinám v ledu.

Když se cítím unavený chůzí a každý krok znamená stále větší námahu, snažím se soustředit na současný okamžik, abych se vymanil z drsné reality, zapomněl na sníh, který stále bičuje tváře, na vítr, který proniká do morku kostí, to vše proto, abych naplno vychutnal tu jedinečnou krajinu, kterou procházíme.

"Nekonečno je v každém okamžiku, který každou chvíli musí skončit."

Cituji Sylvaina Tessona, který pěšky překonal kazachstánsku poušť ve 45°C, a snažím se soustředit na každičkou sekundu, abych zapomněl na existenci prostoru a času jako celku.

"Tady a teď, v tomto vesmíru, kdy věčný klid nevládne ani větru, ani vánici, odtržen od reality, se utvářím. "

Lucas

Lekce na téma "zákony přírody"

Před dvěma dny, ve středu ráno, jsme opustili polskou stanici v Hornsundu se slzou v jednom oku a smíchem ve druhém. Plačky, protože bylo smutné opustit civilizaci, s úsměvem, protože jsme se těšili na pokračování naší cesty.

Potíž je, že cesta teď není tak přímá, jako byla v posledních 2 týdnech. Důvodem je především v tomto roce nedostatečně zamrzlé okolí Hornsundu.

Nejříve jsme se rozhodli zkusit cestu podél pobřeží a přejít fjord východněji. Proto jsme přešli Hansbreen a šli dolů úzkou roklí či kaňonem do dalšího zálivu.
Na konci rokle jsme museli táhnout těžce naložené boby (pulka) přes asi 10ti metrovou závěj a po několika pokusech usoudili, že nejjednodušší bude, když je po jednom přetáhneme všichni společně.
Mořský led byl v zálivu asi 20 cm silný, složený z menších, k sobě přimrzlých, kusů.
Chvíli jsme diskutovali, zda tu budeme moci s boby přejít. Vše se vyřešilo ráno, protože se přes noc led přes noc rozpadl a přechod už nepřipadal v úvahu.
Svalbard nám tak znovu ukázal, že příroda tu jej rozhodující činitel a když nás tudy nenechá projít, musíme se otočit a hledat jinou cestu.

Proto jsme zase zpátky na Hansbreen, s plánem jít po ledovci dále na východ dokud nenarazíme na trasu, kterou jsme plánovali pro cestu na sever od jižního cípu.
Zkusíme se tedy dostat na jižní cíp touto cestou.

Nejenom cesta, ale i počasí je neočekávané. Dneska jsme se rozhodli zůstat v táboře, protože se teploty pohybují těsně nad nulou a začalo pršet!


Přes všechny problémy, které teď musíme řešit, jsem šťastná zpátky na lyžích a být po dvou dnech zase ve stanu je jako návrat domů!

Hella

PS : Ulli zve všechny na 26 dubna na narozeninovou party. Místo najdete podle našeho traceru. Dary budou vítány pouze pokud jsou k jídlu a stravitelné.

Lyžování je inspirace

Je to paráda zažívat pohostinnost na vědecké základně v Hornsundu. Velký dík patří celé posádce stanice. Měli jsme čas si odpočinout, najíst se, vyspat a poopravit nějaké vybavení a v neposlední řadě zauvažovat nad něčím, co jsem cítil během posledních tří dnů před dosažením vědecké stanice v Hornsundu, našeho prvního skladu potravin na jižních Špicberkách.

Lyžování je inspirace

Když příroda promluví
Můžeš se zaposlochat do vlastního já.
Krajina je harmonická
A dává nám cestovatelům svobodu, kterou hledáme.

Po opuštění Longyearbyenu krása krajiny přispěla uklidnění mé mysli. Od začátku roku 2007 se v mém životě přihodilo v krátkém čase hodně věcí a já jsem neměl čas se se vším vyrovnat. Při cestě na lyžích se má mysl pohybuje jako koště a čistí všechen zmatek, který jsem ve svém malém mozku nechal. Teď se zdá, že všechno zapadá na pravé místo. Pobyt na ledovci mezi horami dává vše do správných poměrů. Strachy, které jsem měl jakkoliv skutečné se zmenšují až třeba někdy zmizí úplně. Byly vlastnoručně vytvořené, či alespoň umělé. To je skvělý pocit. Miluji svobodu a tu zde mohu najít. Když se má mysl uklidní, promluví můj vnitřní hlas. Ten hlas je jedna z nejdůležitějších věcí, které vlastním. Lekce, které jsem se posloucháním tohoto hlasu naučil byly jedny z nejdůležitějších v mém životě. Vede mne. Myslím, že to promlouvá pravda, která je ve mně. Ten hlas je velmi tichý a potřebuje harmonické prostředí, aby byl slyšet. Mezi ledovci, na lyžích obklopen tichem, to je pro mne to pravé místo.

Tato cesta není dobrodružstvím, dobrodružství je celý můj život. V tuto chvíli nechci být nikde jinde než právě jsem. Se svými pěti společníky, v úžasné krajině jižních Špicberků, se sněhovou princeynou v mém srdci.


Chci poděkovat všem, kteří dopomohli uskutečnění tohoto snu.

Všechno nejlepší z Arktidy
Ulli

Pojďme čelit bouři

Jediným místem s přístupem k internetu je na naší cestě polská vědecká stanice v Hornsundu. Pohostinství místních vědců a posádky stanice je fantastické a jelikož dneska nemůžu usnout (asi nervozitou z toho co nás čeká), rád bych využil této příležitosti a poděkoval jim za veškerou poskytnutou pomoc. Naše díky patří také všem členům podpůrného týmu doma, zvláště Sylvii Girard za přepis našich satelitních zpráv do skvělého blogu!
Díky i za všechny zprávy z celého světa!

Dnes jsme měli rušný den, spravovali jsme různé části vybavení (např. stojan či slepovali "VBL" - plastikové pytle, ve kterých spíme, aby se nám ve spacáku netvořil led) a zásobujeme se dalším jídlem. Teď už jsme připravení pro další etapu, která je plánovaná na 27 dní (!!!). To znamená, ře sáně jsou asi dvakrát těžší než při vyjezdu z Longyearbyenu. A díky sněhovým podmínkám v okolí Hornsundu to nebude právě nejlehčí cesta. Vypadá to jako labyrint strmých ůtesů, nejisté základy ledu, (chybějící) led na moři, lední medvědi (kolem stanice je hodně stop) a také trochu čelního větru (asi 10 m/s). Předpokládám, že není těžké pochopit, proč jsme všichni trochu nervozní, ale přinejmenším hledíme pozitivně vstříc dalším dobrodružstvím a chceme "čelit bouři", doufejme v ne zcela doslovném smyslu slova.

Zdravíme z Hornsundu a užívejte si jaro!

Kim and zbytek týmu F5

Hella píše z Hornsundu

Mail ode mne je pravděpodobně překvapením, ale žádné strachy, ještě nejsem zpět v Longyearbyenu. Jsme na polské vědecké základně v Hornsundu a dokonce tu máme k dispozici internet! (vedle teplých pokojů, sprchy, jídla ... trochu luxus ..).

Takže se dostávám k napsání své první osobní zprávy:

Náš start z LYB před dvěma týdny byl docela vzrušující, před budovou UNISu se sešlo asi 50 lidí, aby se s námi rozloučili. Se slovy: "Nevím, kam jdete vy, ale my jedema na jih! Na viděnou v létě!" jsme odjeli, byl to opravdu krásný začátek. Od té doby jsme byli 12 dní na cestě než jsme dorazili do Hornsundu, díky počasí a optimálním podmínkám 3 dny před plánovaným datem.

První 2 dny jsme šli podél "Scooter-dálnice" směrem na Sveu a docela jsme byli rádi, když jsme ji třetí den opustili. Na začátku se mi sáně (pulka) zdály dost těžké, přestože je mám o něco lehčí než kluci. Postupně jsem si zvykla a naštěstí i koleno si po 2 dnech zvyklo na zátěž, takže jsem s ním zatím neměla problémy! Pak jsme přešli fjord Van Mijenfjord, naštěstí dostatečně zamrzlý, stejně jako později Van Keulenfjord. Mezitím jsme měli jeden den špatné počasí, náš tábor bzl v průsmyku mezi zmíněnými fjordy, a třebaže to nebyla ta nejhorší bouře, rozhodli jsme se zůstat ve stanu.

Od překročení Van Keulen se pohybujeme po obrovských ledovcích a krajina kolem je překrásná!!! Od té doby jsem taky přesvědčená, že bylo dobré rozhodnutí sem jet a cestu si opravdu užívám.

V týmu je taky všechno v pořádku, rozumíme si a umíme se dobře zkoordinovat. Sdílím stan s Ullim a Matsem a už jsme si vytvořili poměrně dobré rutiny - přestože máme obrovské stany, jsou ve třech lidech občas trochu úzké a musíme se dohodnout kdo, kdy a kam se může pohnout. Při zdejších teplotách (často v noci až k minus třiceti) všechno potřebuje svůj čas, především tání sněhu a vaření, takže přestože se budíme v 7, dostaneme se na další cestu v 10:30 a i večer potřebujeme pár hodin. Skutečnost, že jsme tři, umožňuje střídat se ve vaření, takže každý pak má 2 "volné" večery na psaní deníku apod. a obzvláště po 2 ze 3 rán dostane snídani prakticky do spacáku (což v místních podmínkách a teplotě -25 stupňů není zanedbatelný faktor).

Můj spacák je naštěstí dostatečně teplý, jen stejně jako ostatní zvenku namrzá, ale ve dne na slunci je možné ho usušit na saních. Tady jsme měli příležitost usušit sebe i vybavení a trochu srovnat a přibalit hory jídla na dalších 27 dnů. Začátek další etapy bude poněkud těžší, protože fjord tady není dostatečně zamrzlý a budeme muset podél něho najít jiný přechod. Na druhé straně by to zas mělo být jednodušší, budeme pokračovat asi 40-50 km po velkých ledovcích k jižnímu cípu. Budete mít možnost nás i nadále sledovat ...

Je také velmi příjemné mít s sebou našeho psa André, utáhne poměrně velký náklad - a taky se rád nechává hladit. Je to opravdu milý a věrný kamarád.

Celkově se mám dobře a těším se na další týdny na cestě.
Díky za všechny zaslané zprávy!!!!



Hella


p.s. od Mathiase: FrozenFive poslali i pár fotek.
Fotky v tomto blogu jsou aktuální, ne z archivu.
(vyplatí se kliknutím zobrazit ten poslední ve větším formátu ;-))

Noc v paláci Hornsund

Krátká zpráva z vědecké základny Hornsund: ano! dokonce i tady, uprostřed Arktické pustiny, internet přibližuje!

Dorazili jsme sem v pondělí v pozdním odpoledni a byli jsme přátelsky přivítáni.

Deset minut po příchodu nám naservírovali teplé jídlo!!!

Hornsund je celkem malá vědecká základna. Během zimy tu žije pouze osm lidí, teď je jich tu dvanáct.

Polští vědci jsou velmi přátelští a vřele nás zdraví. Rádi jsme je poznali. Život tady je velmi odlišný od Longyearbyenu. Pro nás to je jedinečná příležitost zde pobýt, potkat se s těmito lidmi a chvíli sdílet jejich život a aktivity. Do oblasti Hornsund nesmí žádné sněžné skútry ani turisti, pobývají zde jen vědci!

Koukal jsem se na blog a chci poděkovat podpůrnému týmu za průběžnou aktualizaci. Cítíme se skvěle s touto informační sítí věnovanou naší expedicí!

Skvělý byl příběh o "Swiss pools"!!! (Pozn. podpůrný tým tím strávil několik hodin!) Také jsem zkontroloval webovou stránku a počet návštěvníku v posledním týdnu je až 700!

Usínám, takže asi půjdu do postele. Všechno jde dobře, snad až příliš dobře, aby to byla pravda ... Situace se může zhoršit během čtvrtka, jelikož na předpovědi je bouře s větrem 30 uzlů!

Kim zkusí poslat nejaké fotky, ale nevím, jestli je internetové spojení propustí.

Lucas

Pozn podpůrného týmu: Kimovy fotky dorazily, právě jste spatřili první z nich!

Další velikonoční překvapení

Včera večer se ozval Lucas.

Jedno je jisté: naši průzkumníci z Frozen Five jsou šťastní a dokonale si užívají jejich lyžařskou výpravu.

Postupují rychle a dokonce jsou o několik dní v předstihu. Bouže, se kterou se zpočátku potýkali je nezastavila na dlouho. V průběhu bouře meli malý problém: stan nebyl zcela uzavřený, takže ledový vítr vnikl dovnitř a pár věcí zmrzlo.

Ale tato nehoda je pryč, jsou v pohodě a užívají si nádherné počasí, velmi chladné a slunečné. Nízké teploty (až k mínus 30°C) jsou zárukou dobré kvality shěhu a ledu. Jejich svaly uvykají tažení saní (pulkas), mají za sebou i jeden perný den, kdy šli téměř stále do kopce a museli použít i mačky.
V hlubokém a čerstvém sněhu se sáně zdají těžší, ale na umrzlém sněhu na ně i občas zapomenou.

Co se týče jídla, přecenili své síly! Pouze Ulli je schopen sníst celou denní dávku, na ostatní je to příliš. Mají v plánu nechat nějake přebytky na polské vědecké základně, kam dorazí v pondělí.



Cestou potkali soby, ale zatím žádného ledního medvěda. Medvědi ale nejsou daleko: jejich stopy jsou občas na shěhu viditelné.

Lucas je u vytržení z překrásné krajiny, kterou se svými společníky denodenně objevuje. Přestože už strávil nějakou dobu v Arktidě, pořád si připadá maličký proti gigantické kráse hor a ledovcům širokým jako dvě dálnice!


Sylvie

Ze zákulisí 2

Pro vaši informaci:

Martin (jehož zásluhou sledujeme Frozen Five v téměř reálném čase) našel včera na internetu několik dalších blogů se zmínkou o Frozen Five. Zde jsou odkazy:

Stý blog Laurel (fotografka- ekoložka- novinářka- badatel zdravotní péče) obsahující pár hezkých záběrů ze startu expedice.

Guardian Mobility blog zveřejněný 1.února 2007 v souvislosti s použitím stopovací jednotky (tracer) na přípravné výpravě ve Francii.

Blog Northern Waterways zveřejněný 28.března 2007 se základními informacemi o expedici.

Díky, Martine!
Jitka

Veselé velikonoce

Ahoj!

Dnes přispívá do blogu Mats z Frozen Five!
Pro nás všechny bylo dost těžké se po pauze zase nastartovat. Dnes jsme prošli průsmyk Nup a nechali jsme známé hory a údolí za sebou. Po vstupu do zcela nové oblasti jsem si uvědomil jak dlouhou dobu jsme stravili na stejném místě.

Slunce nám dnes svítilo a ušli jsme celkem slušný kousek. Byl to opravdu hezký den pro všechny. Počasí bylo příjemné, všichni jsou šťastní a dokonce i nášemu pejskovi André to dobře šlape. Občas v táboře běhá volně.

Všem doma přejeme Veselé Velikonoce. Děkujeme za všechny zprávy, které jsme zatím dostali a už se těšíme na další.
Ahoj!
Mats

PS od Sylvie : Jak psal Martin, občas jsou v telefonických zprávách hlasy členů Frozen Five špatně slyšitelné. Snažíme se aktualizovat blog co nejlépe!

Ze zákulisí

Předně gratuluji F5 - dnes jejich stopovací jednotka (tracer) oznámila dovršení prvních 100 km (ve skutečnosti dosažených již dříve, protože tracer nezachycuje dopodrobna všechny zatáčky).

Nyní zpět k zákulisním příhodám. Včera jsem si připadal jako dekódovač z Bletchley Parku. Kim volal Sylvii (francouzský podpůrný tým) a v rámci pravidelného zpravodajství ji požádal ověřit ... no, něco o "Swiss pools". Jeho hlas, přerušovaný poryvy větru, byl nezřetelný a nesrozumitelný. Sylvie volala do Anglie, přehrála nám Kimovu zprávu a dešifrování začalo. Co to jen může znamenat?

Podvědomá zpráva odrážející Kimovy skryté úvahy o termálních lázních někde ve Švýcarsku? :-)

Jistěže ne. Později večer konečně Jitka v Kimově mailboxu objevila zprávy o jednání se sponzorem o dodávce lyžařských hůlek, které pravděpodobně nedorazily před začátkem expedice. Ale jsou na cestě. A jejich jméno? "Swix poles". Podle zvuku ne tak daleko od "Swiss pools", či ano?

Martin

PS. Alespoň myslíme, že to bylo ono ... uvidíme po velikonocích.

Medializujeme!

Na cestovatelském serveru Hedvábná stezka www.hedvabnastezka.cz vyšel článek o expedici Frozen Five! Najdete ho na následujícím odkazu.

Bouřlivé počasí

Ahoj světe! Voláme z Arktidy!

Je to skutečně velmi zvláštní místo a je těžké ho popsat někomu, kdo necítil jeho vítr na vlastní kůži. Uvidíte v tomto blogu.

Téměř týden uplynul od chvíle, kdy jsme minulý čtvrtek opustili civilizaci, a stále si zvykáme na prostředí.

Krásný, i když chladný čtvrtek nás vypustil do světa Arktidy bez problému.

Ale nyní si počasí naplánovalo bouři "14-tého týdne" a po konzultaci s meteorology z Longyearbyenského letiště jsme se rozhodli na pár dnů zastavit než bouře přejde.

Schováni za největší sněhovou zdí, která kdy byla postavena, mám teď trochu volného času k rozjímání o věcech, které mi tu připadají důležité.

Pro začátek - špinavé ponožky a smradlavé oblečení tu nejsou důvodem k panice.

Na druhou stranu led ve spacáku je nepříjemnost.

Komunikace je, jako při čemkoliv jiném, klíčem k udržení dobré nálady.

Doposud vše v pořádku : konec konců anděl strážný Frozen Five nás opatruje.

Než se vrátím k čištění a spravování rozbitého vybavení v patnácti pod nulou rád bych vám dal malou radu:


"Live your dreams!"

Uskutečněte své sny! Přesně to teď dělám já, a přestože mi může být trochu zima a jsem smradlavý a trochu pohmožděný od tahání nekolika tun, pořád jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Kim

PS: Ještě šťastnější jsem při čtení všech vašich zpráv! Díky za podporu ze všech koutů světa!

První duben, první satelitní zpráva - a není to apríl!

Všech pět členů týmu i pes André se mají dobře. Půl hodiny před půlnocí zrovna dokončili stavění stanu, protože neděle byla opravdu těžkým dnem: přesunuli se o 20 km v extrémní zimě a větru a zvládli přejít Van Mijen Fjord.
Počasí je od okamžiku, kdy opustili Longyearbyen, stále výborné, ale také stále mrazivé: teploty klesají do minus 30ºC a níž!
Musí se vrátit skoro až k zvířecímu způsobu života, nebo spíš k boji o přežití. Každý pohyb může způsobit ukrutnou bolest. Například kontakt s kovem je velmi bolestivý, takže si musí dávat pozor na prsty, nohy a obličej, aby se vyvarovali omrzlin.
Jakkoli je ale zima tuhá, pomohla jim alespoň tak, že způsobila velmi dobrý led a  sněhové podmínky na fjordu.
V pátek je na skútru navštívili přátelé z Longyearbyenu a přivezli jim zapomenuté věci (viz předchozí zpráva). Tým velice děkuje za návštěvníkům za jejich čas a společně strávený večer!
Také chtějí poděkovat všem lidem, kteří se zúčastnili jejich odjezdu před UNISem: pozdravy a pomoc je budou provázet po celou jejich cestu!
Přišla také spousta povzbuzujících SMS e-mailem. Jen jedna poznámka: prosím, posílejte e-maily ve formě, která je dostupná na Iridium website: http://messaging.iridium.com/
nebo na následující adrese:
881631578544@msg.iridium.com
Ne však přes Prozen Fife website (tyto zprávy šlo špatně přečíst).
Dnešní, druhý dubnový den je určený k odpočinku a zregenerování bolavých svalů po rychlém tempu minulých čtyř dnů a k usušení zmrzlého a mokrého vybavení.

Srdečné pozdravy od F5

Zprávy od Sanny:
Dosud dosáhli konce Gangalen a míří směrem k údolí Reindalen a Van Mijen fjordu. Během dosavadních dvou dnů na lyžích je skóre takovéto: počet omrzlin: 0, počet ledních medvědů: 0, počet zapomenutých věcí: nespočetně.
Některé nejdůležitější věci, které si zapomněly, jim Sanna dovezla včera (jako například palivo do hořáku). Akce se podařila i přes drobný problém v komunikaci. Sanna myslela, že si zapomněli všechno palivo, ale později večer zjistila, že jim chybí jen rezervní. Vypadá to tedy, že jsou připraveni lépe, než by se dalo čekat.
Některé důležité věci však stále chybí. Zejména Ulliho nočníček (protože noci jsou chladné a není nad pohodlí stanu). Takže kdyby kdokoli plánoval cestu jejich směrem…
Ale i kdybyste neměli co přinést, rádi vás uvidí.
Jak říká Kim: „Kam nechodí návštěvy, tam chodí lékař."
Sanna už má splněno, teď je to na někom jiném!

Už vyrazili!

[ Tenhle příspěvek je z vytopené místnosti; ne od nich :-) ]

Expedice Frozen Five začala dnes podle plánu. Svět Outdooru informuje.
Pokud umíte norsky, můžete si přečíst o náladě, která start provázela, v dnešním Svalbardposten. Pokud ne, můžete se aspoň pokochat prvním expedičním snímkem "na cestě".

Můžete také vyzkoušet automatický překladač dostupný na internetu. S překladem sice moc nepomůže, ale rozhodně se pobavíte, překládá dokonce i jména členů týmu. Z Kima Sengera se stal Germ Bedstead a z Helly Greece Net.

Mohu též potvrdit, že jejich tracer vysílá a na internetu se začala kreslit mapa pochodu.

Martin