Užívej si tuto chvíli

V tento okamžik hřejí kamínka, polévka je hotová a Kim se mi snaží sdělit, že se zítra vracím domu. A mně přitom napadá: Mám si vychutnávat polévku, nebo se soustředit na to, co by se zítra mohlo stát?

Lehká odpověď, soustředím se na Kimovu polévku, místo abych se nechal rozptylovat něčím, co se ještě nestalo: budoucností.

Jaká by to byla budoucnost bez Kimových nudlí a rajčatových noků? Kim mi právě povídá, že přítomnost je klíčem k budoucnosti, a já myslím, že je to sakra pravda, protože když nedostanu svoji polévku, nikam zítra nejdu.

Kim souhlasí, že sýrem se můžeme přecpat zítra a vystřelit si z ostatních tím, že zítra nepřijedeme. Nebo je to naopak? Budoucnost je klíčem k minulosti??? Začínám být lehce zmaten.

Co mám opravu rád, jsou Kimovy jasné instrukce.

Nejprve: Ulli, teď si sněz polévku!

Za druhé: Ulli, zítra jdeš domů!

A za třetí: Ulli, uživej si tuto chvíli!

A protože nemám žádné inteligentní argumenty proti Kimovým řečem, budu si užívat tuto chvíli: jíst polévku, makarony, čokoládovou pěnu, sedět u kamínek, vtipkovat a zbytek ponechám budoucnosti.

Věřte mi nebo ne, tenhle blog jsem psal moc rád. Děkuji za příležitost, stejně jako za to, že jste ho četli. Doufám, že vám zpříjemnil váš čas. Mějte se krásně!

 

Nejšťastnější Ulli

Kocovina

Včera jsme se setkali s několika přáteli, u kterých jsme nechali pulky. Přinesli též nějaké náznaky blízké civilizace. Měli jsme výbornou večeři, tento den už druhou. Dušeného soba s mrkví a cibulí a bramborami a dalšími dobrotami, připravovaného čtyři hodiny s trochou soli (byl přesně na pomezí mezi dost a příliš slaný). 

Strávili jsme krásný večer u ohně na pláži a s několika dalšími známkami civilizace. Díky našim přátelům byl tento den mimořádný.

Děkujeme, moc se nám to líbilo, i když někteří z nás dnes trochu trpěli.

PS: Stále máme své lyže a zítra nás čeká velký přechod řeky.

Mats

Zvuk a ticho

Když už jsme zpátky doma, objevují se věci, které nás utvářejí, vyplňují naše dny bez toho, abychom si jich všimli, a když už si jich všimneme, náhle pochopíme jejich výjimečnost. Zvuky jsou jednou z těchto věcí. Zvuk lyží na tvrém sněhu, měkkém sněhu a tajícím sněhu. Každý je jiný, dokonce má levá lyže vydává jiný zvuk než pravá. Zvuk hůlek a tažených pulek. Vítr, který se opírá do bund nebo odfoukává sníh, či zvuk kamínek. Všechny tyto rozličné zvuky, které tak dotvářejí naše dny, bychom však nepostřehli ve městě, kde vládne člověk nad přírodou.

Ještě máme ticho, ticho, které se náhle objeví v bezvětří, kdy všichni kromě vás spí. Všeobjímající ticho, které zesiluje i zvuk krve kolující v těle. Jinde se ticho hledá jen stěží. Kompletní ticho, tak krásné, jako vakuum.

Doufám, že se každému jednou poštěstí slyšet ticho a zvuk lyžování.

Mats

Nezapomenutelné jaro

Můj první blog na této cestě, napsaný téměř přesně před dvěma měsíci během bouře 14tého týdne, se zabýval radostí z lyžování a vším co s tím souvisí. Jelikož tento blog je s největší pravděpodobností mým posledním, cítím téměř povinnost podat zprávu, jestli je to pořád pravda. Jak se, v mých očích, cesta vyvíjela? Je lyžování stále zábavou?

Začněme očividnými fyzickými změnami kolem nás. Předně už nemáme noc a hvězdy, i když nás 24 hodin denně doprovázejí arktické kachny. Přepnuli jsme se tedy do času strašidel (GMT +12), pracujeme o půlnoci, ve dne spíme a lyžujeme, když spí Evropa. Led se vytváří, aby byl brzy znovu prolomen, když teplota vyletí aspoň o třicet stupňů na uspokojivých 0°C. I když je od jisté doby kolem modro, přesto, jako obyvatelé Kalifornie očekávají velké zemětřesení, i my stále očekáváme naši velkou bouři. Změněný kombinovaný povrch teď znamená boj s třecími silami, občas zvedajícími boby ze země. Jak jsem předpokládal před dvěma měsíci, naše boby za každých podmínek pouze následovaly naše lyže a my jsme si mohli užívat ty krátké, dlouhotrvající kroky, které vás přivedou do stádia, kdy byste zvraceli vyčerpáním, a ano, stále si vychutnávám každou minutu na lyžích.

Pak je tu naše skupina, procházející vlastní vnitřní transformací. Počáteční nadšený duch byl v posledním týdnu přehlušen tvořením neoficiálních koalicí. Tento přirozený rozpad nebyl neočekávaný. Jelikož je naše skupina tvořena ze skvělých jedinců, operujících na specifických vlnových délkách, bylo to občas bolestné a smutné. Je pravděpodobné, že všichni na tuto výpravu budeme vzpomínat různě, každý s vlastními kouzelnými momenty v paměti, pohledy na vznešené štíty ztrácející se kdesi v oblacích, které se najednou promění v modré nebe. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli, krok za krokem, poznat Špicberky z této strany.

Nakonec nadešel čas sundat lyže. Poslední etapa naší cesty nás povede tundrou. Padající řeky, úchvatné bažiny a nezvyklý pěší pohyb, vše se spojilo, aby náš poslední týden byl hodným zapamatování. Aspoň tak to cítím teď. Hádám, že za týden se mě budete moci zeptat, zda to byla pravda.

Jak už jsem poznamenal dříve, tato cesta je mým uskutečněným snem. Teď, když je čas se probudit, přeju si, abych mohl budík ještě párkrát posunout. Na druhé straně, probuzením do nového dne zjistíte, že stále je na co se těšit.

Pozdravy z našeho posledního tábora na sněhu,
Kim

Newton odpočívá

Je půl deváté večer. Právě jsem vstal. Nemám tušení, jaký je den v týdnu a jen matně si vybavuji, že je začátek června. Ale nic z toho nevadí, opravdu důležité je jen to, že dnes je odpočinkový den. To znamená, že pro dnešek zapomeneme na naši nomádský zvyk osmihodinového lyžování, budeme spát, relaxovat, číst a užívat si dne, jak chceme.

Musím připustit, že původní plán pro dnešní den nebyl pouze odpočinek. Náhodou táboříme přímo vedle nejvyššího vrcholu Svalbardu Newtontoppenu. Vsadím se, že víte, jak rádi bychom se vydali nahoru. Ale počasí rozhodlo jinak (sníh a nízké mraky).

Na rozdíl od mých společníků, kteří dokáží spát v kuse tři až dvanáct hodin, já moc velký spáč nejsem. A abych se zabavil při takových odpočinkových dnech, jako je dnešní, není nic lepšího než kniha Místní jména Svalbardu (limitovaná edice, 4 kg).

Je to poměrně těžká, však informacemi nabitá kniha, kterou Ulli a Kim táhnou od Longyearbyenu, což je od nich velmi milé. Pojednává o všech místních jménech ostrova. Tato jména jsou neuvěřitelně rozličná. Mohou vyprávět velký příběh stejně jako mohou být extrémně nudná. Například bych vám nedoporučoval hledat, co kniha říká o Flatbreenu (ledovci na jihu Spitzberků). Říká prostě, že je to plochý ledovec. Ale velmi mě zaujalo, že Spitzberky mají také kopec nazvaný Mt. Blanc (jen 485 metr vysoký). Nebo hřeben pojmenovaný po francouzském politikovi Jean Paul Pierre Casimir Perrierovi (víte o něm někdo něco?).

A nyní zpátky k Newtontoppenu. Vsadím se, že víte, že tento vrchol je pojmenován po proslulém matematikovi a fyzikovi Isaaku Newtonovi. A je u něj dokonce i malý kopeček pojmenovaný Eplet jako aluze na Newtonovo jablko!

Zravím vás všechny, moji milí čtenáři!
Ještě přejdeme pár kopců a údolí a budeme zpátky v civilizaci.

Ahoj
Lucas

(poznámka: verzi knihy naleznete na stránce Norwegian Polar Institute)

Deník z Asgarbfonna

Další den na Asgarbfonna. Na této ledové kopuli (ice cap), je to náš třetí den pochodu.

V mém posledním blogu jsem psala o létu, o chození v tričku a vyhřívání se na trávě ...
Tož teď vidíme i druhou stranu svalbardského léta. Modré mraky visí nad ostrovem a jelikož jsme v jeho nejvyšší oblasti, mraky nás obklopují.

Díky vlhkosti vzduchu a větru na této nekonečné bílé pustině vítáme všechno jiné kromě trička.

Bělost je jen občas přerušena nějakým výhledem, jinak jediné, so dodá trochu rozmanitosti této nepřetržité nekonečnosti jsou výkřiky typu "krok doleva!" a "ppc" a "pětiminutová pauza!"

Takové výkřiky patří teď, po dvou měsících lyžování tady, k našim nejobvyklejším výrazům: každou půlhodinu změna pozice pólu (Pole Position Change - odtud zkratka ppc), první, tedy vůdce prošlapávající stopu občas i těžkým sněhem, jde dozadu a každou hodinu máme pětiminutovou pauzu, trvající v průměru 10 minut. Zbývající výkřik je navigační, první v řadě ověřuje směr na kompasu a řídí celou skupinu. Tímto způsobem jdeme hodiny a hodiny v mracích na naší cestě k domovu. Mé myšlenky těkají od minulosti do budocnosti, myslím na lidi, které jsem potkala, přemýšlím o mém životě a sním o budoucnosti, jak bude hezké zas jet domů, dát si šálek kávy doma s rodinou nebo pivo s přáteli a pak o dalších letních cestách.

Ale teď jsem ještě tady na Asgarbfonna a i když je lyžování občas těžké a trčíme v oblacích, jsem šťastná, že tu jsem a myšlenka na přání být někde jinde je absurdní; po každém špatném počasí se zase vyčasí a půlnoční slunce nás ohřeje a když se mrak rozplyne, uvidíme zas nádherné hřebeny hor.

Hella

Ztracené, nalezené a zapomenuté

Přemýšleli jste někdy o tom, co já mám a vy ne? Co mě nutí lyžovat a psát tohle a vás ne? Jestli ne, stejně vám to řeknu. Jsem zapomnětlivý, a to je vše.

Mám tendenci zapomínat, co jsem se naučil při minulé výpravě, a to mě nutí jít na další. Jinými slovy zapomněl jsem, jak hezké to bylo, a tak si to radši zopakuji.
Zapomínám také jiné věci a už začínám být pověrčivý.

Výstroj na expedici si vybíráte pečlivě, aby bylo všeho přesně akorát, ale zas ne příliš málo. Já se ale stejně stále snažím něčeho zbavit, například svých rukavic. Jak tak jedu na jih, přijede ke mně Lucas a ptá se, co je ta černá věc za mnou. Psí hovno, řeknu, ale pro jistotu to zkontroluji. O dvě minuty později mám svoji rukavici zpátky.

O týden později: Chci si vzít čepici, protože se začíná ochlazovat. Ale najdu jen otevřenou kapsu. Alespoň, že si pamatuji, že jsem tu čepici měl ještě před hodinou. Výsledek? André a já se vydáváme na průzkumnou výpravu. Po dvou hodinách se zase připojíme k týmu. Čepice byla nalezena v dobrém stavu poté, co ji přejelo několik lyží a pulek.

Mezitím už jsem definitivně ztratil rukavice. Pro glaciology a archeology budou za pár století dobrou záhadou.
Foťák mi vypadl z pouzdra a připravil nám s Andrém další průzkumnou výpravu.

Nejlepší se stalo minulý týden během pauzy na oběd. Obvykle si vyndavám balíček s obědem z pravé kapsy bundy. Ne však tentokrát. Žádná bunda - ani na, ani v pulce. Opět, starý dobrý Ulli si vzpomněl, že si na tuto cestu bundu bral. A hned tu byly další dvě hodiny hledání.

Mám rád cestování, kde člověk může vidět věci dvakrát.

Ulli