Tak jsme teď na cestě něco přes měsíc. Den, kdy jsme opustili Longyearbyen, se zdá strašně daleko, ale čas pořád letí.
Přestože se náš každodenní život liší od toho, který žijeme v civilizaci, i tady dodržujeme pravidelné rutiny: roztávání sněhu pro použití při vaření, stavění tábora a samozřejmě lyžování.
Denní rytmy jsou si navzájem podobné, ale přesto má každý den svou barvu a charakter.
V posledním měsíci jsme překonali mnoho ledovců a průsmyků, lyžujíce téměř nekonečným krajem bílé a modré.
Ale bílá není nikdy úplně bílá, může to být šedá v bílém oparu nebo modrá ve stínu nebo různé odstíny červené, oranžové, fialové při západu slunce nebo ještě hezčí v nočním slunci, protože už začalo období půlnočního slunce.
To nám umožňuje využít věčnost arktického léta.
Nemusíme plánovat dny podle světla. V posledních pár dnech jsme přesunuli lyžování do odpoledních a nočních hodin, kdy je krásné světlo, a spíme ve dne, kdy spí i slunce.
Při bezvětří často není v nekonečné bílé sněhové pustině vůbec nic slyšet a okolí se zdá mrtvé.
Vítáme tedy každou známku života, například pár sobů, které jsme viděli na Sorkappu (jižní cíp). Přišli velmi blízko - asi si chtěli prohlédnout ty zvláštní tvory, kteří procházejí jejich územím.
Nebo ptáky, kterých teď vídáme nejvíce.
Dnes jsme také spatřili našeho druhého ledního medvěda, ale stejně jako první i tenhle se zdál vystrašenější než my. Utíkal ještě než jsme ho zahlédli.
Vypadá to, že naše karavana sedmi bobů, pěti lidí a jednoho psa se zdá většině obyvatel Svalbardu podezřelá!
A tak se pohybujeme dále k východnímu pobřeží Špicberků směrem na sever, nechávajíce za sebou stopu v té velké sněhové pustině, která se za námi opět noří do ticha.
Hella
Žádné komentáře:
Okomentovat