Proč ?

Občas, když se boby těžce sunou hlubokým sněhem nebo když se vítr žene dolů svahem a vibruje stanem, ptám se sám sebe: proč tu vlastně jsem?
Ale dneska mě tahle otázka vůbec netrápí, slunce se zvolna sklání k horizontu, ale těsně před zapadnutím se začíná opět zvedat. Celý svět se koupe v teple žlutém světle a modré nebe je tak čisté, že se okolní hory zdají nekonečné.
Modrá barva, zároveň světlá i tmavá, barva, kterou uvidíte jen tam, kde je vzduch čistý a suchý, je překrásná barva.
Dneska vím, proč jsem tady.

Byl jsem už na různých cestách na lyžích, pěšky, po vodě. Znám píseň, kterou kapky z pádla šeptají temným vodám, které patří bobrům a štikám. Cestoval jsem přes moře a vždy se znovu a znovu objeví otázka : proč to dělám? Proč opouštím svůj pohodlný domov s tekoucí vodou a plnou lednicí?

Není to jednoduchá otázka, ale dnešek mi dává odpověď. Stejně jako již mnohokrát v minulosti jsem ji našel na pouti na sever, kdy nás z jedné strany osvětluje slunce a prodlužuje naše stíny na straně druhé.
Cítím se rozzářený, uspokojený a naplněný. Už jsem párkrát takový pocit zažil a za nic na světě bych ten okamžik nevyměnil. Ten okamžik je hoden této expedice.

I doma, ve městě pulsujícím ruchem, kde žiji s těmi, co mám rád, se cítím naplněný. Mám rád město a rád z něj odjíždím.
Ale je tu nepatrný rozdíl, který jsem ještě nedokázal popsat. Rozdíl mezi naplněností doma a tady venku. A to je bezpochyby i důvod, proč stále jezdím objevovat svět: abych znovu pocítil harmonii s okolní přírodou, kdy je s ní můj život spojený a na ní závislý.

Není třeba chodit daleko, pocit naplnění se může dostavit kdekoliv. Je možné ho nalězt v hudbě, umění, řezbářství. Já ho pociťuji dnes, tady na Špicberkách.
Dnes je dobrý den. Den kdy jsem v harmonii s přírodou i sám se sebou.
Ale i během našich zatím nejhorších dnů, kdy bylo nebe pokryté mračny, se vždy vyskytla alespoň chvíle, kdy paprsek světla pronikl hustou mlhou a ozářil velebnost hor kolem nás.

Myslím, že to byl Ibsen, norský básník, který jednou řekl: “tady, nahoře v horách je bůh a dole v údolí bydlí lidé”.

Dnes je dobrý den a já se cítím naplněn. Neřekl bych, že to je nějaký náboženský pocit, nepovažuji se za nadřazenou bytost, mythického hrdinu či mimořádného člověka. Jsem jen sám sebou, žiji svůj jednoduchý život a právě teď se v tomto nádherném prostředí cítím svrchovaně uspokojen.

Hory, sníh, ledovce, slunce i nebe, vše se zdá na dosah a zároveň daleko. Mé tělo se pomalu pohybuje k severu, ale nejsem tu kvůli lyžování ani kvůli předsouvání jedné nohy před druhou. Jsem zde, protože toto je můj život.

Nekonečná dráha slunce nad našimi hlavami dosáhla nejnižšího bodu a slunce se schovalo za horu. Chladný vzduch ovívá svahy a ledovce, je čas postavit kemp. Má meditace na chvíli ustupuje každodenní rutině: stavba stanů, roztávání sněhu a vaření a pak vklouznout do spacáku a uzavřít se do světa snů.

Ale ten příjemný pocit je stále se mnou, pocit štěstí těla i duše, pocit harmonie s přírodou a uvnitř mě samotného.

Mats

PS : tenhle blog jsem napsal před několika dny. Dnes, 9.května, je druhý den, který trávíme v našem 30tém kempu, druhý jednak kvůli počasí a druhak kvůli záchranné-hlídce-zamilovaných, která byla vyslána z Longyearbyenu potěšit nejmladšího a nejstaršího člena týmu poté, co jsme dosáhli polovinu cesty. Život je stále krásný a pořád se cítím v harmonii se sebou i okolím, ale otázka, proč jsme vlastně na této planetě zůstává bez odpovědi. Některé otázky se prostě nedají jednoduše zodpovědět.