Další den na Asgarbfonna. Na této ledové kopuli (ice cap), je to náš třetí den pochodu.
V mém posledním blogu jsem psala o létu, o chození v tričku a vyhřívání se na trávě ...
Tož teď vidíme i druhou stranu svalbardského léta. Modré mraky visí nad ostrovem a jelikož jsme v jeho nejvyšší oblasti, mraky nás obklopují.
Díky vlhkosti vzduchu a větru na této nekonečné bílé pustině vítáme všechno jiné kromě trička.
Bělost je jen občas přerušena nějakým výhledem, jinak jediné, so dodá trochu rozmanitosti této nepřetržité nekonečnosti jsou výkřiky typu "krok doleva!" a "ppc" a "pětiminutová pauza!"
Takové výkřiky patří teď, po dvou měsících lyžování tady, k našim nejobvyklejším výrazům: každou půlhodinu změna pozice pólu (Pole Position Change - odtud zkratka ppc), první, tedy vůdce prošlapávající stopu občas i těžkým sněhem, jde dozadu a každou hodinu máme pětiminutovou pauzu, trvající v průměru 10 minut. Zbývající výkřik je navigační, první v řadě ověřuje směr na kompasu a řídí celou skupinu. Tímto způsobem jdeme hodiny a hodiny v mracích na naší cestě k domovu. Mé myšlenky těkají od minulosti do budocnosti, myslím na lidi, které jsem potkala, přemýšlím o mém životě a sním o budoucnosti, jak bude hezké zas jet domů, dát si šálek kávy doma s rodinou nebo pivo s přáteli a pak o dalších letních cestách.
Ale teď jsem ještě tady na Asgarbfonna a i když je lyžování občas těžké a trčíme v oblacích, jsem šťastná, že tu jsem a myšlenka na přání být někde jinde je absurdní; po každém špatném počasí se zase vyčasí a půlnoční slunce nás ohřeje a když se mrak rozplyne, uvidíme zas nádherné hřebeny hor.
Hella
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat