Nezapomenutelné jaro

Můj první blog na této cestě, napsaný téměř přesně před dvěma měsíci během bouře 14tého týdne, se zabýval radostí z lyžování a vším co s tím souvisí. Jelikož tento blog je s největší pravděpodobností mým posledním, cítím téměř povinnost podat zprávu, jestli je to pořád pravda. Jak se, v mých očích, cesta vyvíjela? Je lyžování stále zábavou?

Začněme očividnými fyzickými změnami kolem nás. Předně už nemáme noc a hvězdy, i když nás 24 hodin denně doprovázejí arktické kachny. Přepnuli jsme se tedy do času strašidel (GMT +12), pracujeme o půlnoci, ve dne spíme a lyžujeme, když spí Evropa. Led se vytváří, aby byl brzy znovu prolomen, když teplota vyletí aspoň o třicet stupňů na uspokojivých 0°C. I když je od jisté doby kolem modro, přesto, jako obyvatelé Kalifornie očekávají velké zemětřesení, i my stále očekáváme naši velkou bouři. Změněný kombinovaný povrch teď znamená boj s třecími silami, občas zvedajícími boby ze země. Jak jsem předpokládal před dvěma měsíci, naše boby za každých podmínek pouze následovaly naše lyže a my jsme si mohli užívat ty krátké, dlouhotrvající kroky, které vás přivedou do stádia, kdy byste zvraceli vyčerpáním, a ano, stále si vychutnávám každou minutu na lyžích.

Pak je tu naše skupina, procházející vlastní vnitřní transformací. Počáteční nadšený duch byl v posledním týdnu přehlušen tvořením neoficiálních koalicí. Tento přirozený rozpad nebyl neočekávaný. Jelikož je naše skupina tvořena ze skvělých jedinců, operujících na specifických vlnových délkách, bylo to občas bolestné a smutné. Je pravděpodobné, že všichni na tuto výpravu budeme vzpomínat různě, každý s vlastními kouzelnými momenty v paměti, pohledy na vznešené štíty ztrácející se kdesi v oblacích, které se najednou promění v modré nebe. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli, krok za krokem, poznat Špicberky z této strany.

Nakonec nadešel čas sundat lyže. Poslední etapa naší cesty nás povede tundrou. Padající řeky, úchvatné bažiny a nezvyklý pěší pohyb, vše se spojilo, aby náš poslední týden byl hodným zapamatování. Aspoň tak to cítím teď. Hádám, že za týden se mě budete moci zeptat, zda to byla pravda.

Jak už jsem poznamenal dříve, tato cesta je mým uskutečněným snem. Teď, když je čas se probudit, přeju si, abych mohl budík ještě párkrát posunout. Na druhé straně, probuzením do nového dne zjistíte, že stále je na co se těšit.

Pozdravy z našeho posledního tábora na sněhu,
Kim