Z pláže rovnou do mrazu

(From Beach Boys 2 Frozen Toes)

Minulý týden jsme na tomto místě stáli v boxerkách, dneska by stejný ohoz znamenal jistou smrt během půlhodiny. Je chladný den, to jistě, ale ne v absolutních teplotách. Léto je téměř tady (i když někteří mohou tvrdit, že na Špicberkách (na "ice cap") léto neexistuje). Je třeba se udržovat v harmonii s přírodními živly v procesu zvaném termoregulace. Prokazatelně nejdůležitější ze všech aspektů arktického cestování, termoregulace je o udržování se v teple a suchu přizpůsobením oděvu. Zdá se to jednoduché? Nuž, není.

Předně potřebujete spousty vrstev oděvu jako u cibule. Tělo je v zásadě ponořené ve vlastním smradu po dvou měsících stálého nošení termálního prádla jake je Devold, takzvaná základní vrstva. Jejím hlavním účelem je odvést pot od pokožky. Jedna norská přítelkyně mi jednou řekla "Když se potíš, jsi nebožtík." a jsem si jistý, že nemluvila o partii squashe. Tady na horách je pot to první, co zmrzne, a zkuste běhat v ledovém brnění. Zemřete nebo vám aspoň bude hodně zle než stačíte vyslovit "Led je hezký". Ale pojďme zpátky k naší cibuli, izolačním vrstvám, základu termoregulace. Druhá vrstva vás má udržet v teple, takže se skvěle hodí cokoliv od vlněného svetru po fleece. Můžete tu mít i více vrstev, ale pamatujte, co se stane, když se budete potit.

V neposlední řadě krunýřová vrstva. Má udržet sníh, vítr a chlad venku a přitom propustit váš pot ven. V našich podmínkách se prakticky všechny krunýřové vrstvy stanou dříve nebo později brněním, ale dokud drží chlad venku, je to v pořádku.

A jak tohle všechno souvisí? 1000 metrů pod námi, na středozemních plážích Wijdefjorden, kvetou kytky a pasou se sobi. Přesto jsme tady vyměnili sluneční krém a brýle za obličejové masky a ochranné brýle. Řečeno bez obalu tomu sobovi dole může být termorekulace naprosto ukradená, jelikož ho příroda stvořila pro život tady.
Na rozdíl od něj, nás je jen pět (a půl) malých vetřelců v prostředí, které je schopné výs dostat na kolena v průběhu jedné sněhové bouře.

Připusťme, táhnout boby do kopce v půl metru čerstvého, ale těžkého sněhu, není ničí představa legrace. Aspoň je zřejmé, kdo budí tady nahoře respekt - sněhová královna a její prostředí. Ukončeme tento žalostný vstup návratem na samý začátek ??? k přírodě samé, neboť vy potřebujete termoregulaci. Jinak víte co ...

Jeden z opravdu zmrzlých pěti

Dosud

(O tom, co jsme prožili, a ještě něco navíc)

Psali jsme články o bílu, špatných obdobích, poezii o půlnočním slunci, položili jsme otázky a také Andre se dokázal projevit. Dnešní článek je méně poetický a snaží se postihnout, co jsme dosud zažili.

Na počátku bylo chladno, žili jsme v bundách a maskách. Pak jsme snili o teplém počasí, které přísluší květnu. Teplota se pomalu zvyšovala s obvyklou náhodností, kterou je mírné počasí a teplý vítr schopno vytvořit i v polovině zimy.

Nyní, kdy už brzy začne červen, je počasí opravu méně chladné, ale vzduch je vlhčí a máme štěstí, že čas od času můžeme využít pohodlí našich teplých bund.

Když jsme začali .... toto se ztratilo při přenosu .... , kachny a husy. Viděli jsme dokonce racky sněžné, které nenachází ani norský polární institut. Jaro zavítalo do Arktidy! Tuleni i polární medvědi mají mláďata a my v některé dny, kdy svítí slunce, lyžujeme jen v tričku a lehkých kalhotách.

Krajina okolo nás se změnila a my míjíme hornaté oblasti s vysokými a strmými horami, masivními ledovci, které sahají do oceánu, a fjordy s jejich zvláštní jednoduchostí.

Zažili jsme ale také změny uvnitř naší malé skupiny. Vyskytly se hádky i neshody, měnili jsme obsazení stanů a dokázali jsme se navzájem docela zprotivit. Říkat něco jiného by byla lež. Ale nyní, kdy máme za sebou nejsevernější bod naší cesty, cítím, že jsme všichni našli způsob, jak si vychutnat naše putování. Osobněji než ve skupině.

Právě jsme obrátili naše lyže k domovu, jehož vůni už cítíme. Další změny jsou na cestě. Jaro se změní v léto a lyže a hůlky budou vyměněny za batohy a pohorky ještě než se konečně za méně než tři týdny vrátíme do Longyearbyenu.

Mats

Svalbardská lyžařsko-vědecká expedice dokončila přechod

Dne 24 května v 9 hodin večer místního času dosáhlo pět členů SSSE (Svalbard Skiing Scientific Expedition) nejsevernější bod Špicberků - Verlegenhuken.

Skupina dosáhla bodu přesně osm týdnů po opuštění hlavního města ostrova Longyearbyen na konci března. Podle našich informací je to první celkový (på langs) přechod špicberků v tomto roce a pravděpodobně vůbec první přechod tak mezinárodní skupiny. Tým ve složení Čech Kim Senger, Lucas Girard z Francie, Švéd Mats Bjorkman a Němci Ulli Neumann a Hella Garny nebyl dnes na nejsevernějsím bodu první. Stopy ledních medvědů převládaly na celém pobřeží i na samotném nejsevernějším bodu.

Expedice není zdaleka u konce, zbývají tři týdny pochodu na lyžích i pěšky než se tým vrátí v polovině června do Longyearbyenu.

Podpůrný tým doplňuje:
Frozen Five dosáhli nejsevernějšího bodu po 56 dnech od začátku expedice, délka trasy je přibližně 760 km.
Z jihu na sever to bylo přibližně 470 km, které skupina zvládla za 32 dnů, z toho 5 dní odpočívali.
Bližší informace naleznete na odkazu 'Daily Progress' na internetových stránkách www.frozenfive.org.

Co tu chybí

Očekáváte báseň? Nebo filosofickou úvahu o cestě přes největší ledovec (ice cap) Svalbardu? Tak na to zapomeňte!

Možná nemám inspiraci z nekonečné cesty ve stopách sněžného skútru nabo snad chci vzbudit trochu úsměvu v počítačovém světě a co může být vhodnějšího pro obveselení světa než 'top ten' seznam drobností, které na této výpravě postrádám?

Věci tak běžné, že je těžké si představit, že mohou chybět.

10) smažený sýr, hranolky a nekonečná zásoba majonézy : byla by to velká lež, kdybych tvrdil, že nepostrádám dobré jídlo s dobrým, nejlépe českým, pivem.

9) po-sluneční pleťové mléko : Je jednoduché se spálit ve 24 hodinovém slunečním svitu, obzvláště když lyžujete jen v boxerkách jako já, ale kde je lékárna, když ji potřebujete?

8) Židle : Nebudete věřit, jak je krásné se posadit, opřít a vychutnávat si pohled. Na příští výpravu si s sebou vezmu židli!

7) Dobrá knihovna : Po 2 měsících "Natural History essays” od Gay Goulda se mi protáčejí panenky kdykoliv spatřím slova "Darwin" nebo "evoluce". Co dodat?

6) Barvy : Lucasovy světle zelené kalhoty, 20 různých odstínů bílé a červená na Ulliho bundě zrovna moc krev nerozproudí, či ano?

5) Elektrickou varnou konev (s dieslovým generátorem). Kdybych mohl trávit večery přemýšlením o tom jak zachránit svět místo tání sněhu, měli bychom naše problémy už dvakrát vyřešené a zvuk konvice je tak jemný.

4) Jakusi : Sprchy jsou nudné, ale jakusi na uvolnění svalů a prohřátí těla by byl dar z nebe. Zajímalo by mne, jestli je na Verlegenhuken.

3) Anglický Oxfordský slovník (Oxford English Dictionary) : Nejsa rodilým anglickým mluvčím, je pro mne občas záludné rozhodnout, která slova jsou ještě skutečná a která už ne. Vždycky se dá použít na táborák, když moc ztěžkne.

2) Něco jiného než ovesnou kaši k snídani. Jakkoliv krásně je ráno připravená, dokonce i přinesená do spacáku (díky Lucasovi a Ullimu), pořád je to ovesná kaše po padesátéšesté v řadě ...

1) Florbal : Všichni co mě znají pochopí, že být bez hokejky a míčku po delší dobu je pro mne utrpení.

Mějte se prima, opatrujte ten dlouhý seznam mých potřeb a já se tu zatím zaměstnám užíváním věcí, které zase postrádám doma, jako je sníh, ovesná kaše a duchovní souznění s přírodou.

Ahoj příště,

Kim

Who let the dog out

Inspirace z okolního světa.
Tento blog je všechno jen ne filosofický, zábavný a informativní, je ale alespoň interaktivní.
Pro jednou byste za nás práci mohli odřít vy (my jsme totiž příliš zaneprázdnění lyžováním na cestě k Verlegenhukenu).

Co máte za úkol. Točí se zde vzdělávací film pro dvanáctileté školáky a potřebuje nějakou pěknou úvodní scénu, protože efektní začátek pomůže udržet pozornost plné třídy. Protože je ta scéna takto zásadně důležitá, rozhodli jsme se, že se pokusíme získat co možná nejvíce inspirace z celého světa tím, že vyhlásíme soutěž o nejlepší úvod.

Jestli vás to nadále zajímá (a mělo by), zde jsou podrobnější informace:
Hlavním hrdinou filmu je Andre, náš drahý čtyřnohý přítel. Děj začíná samozřejmě v Longyearbyenu v psí boudě, odkud se Andre vydává na svá dobrodružství.

Vaším úkolem je přijít na to, co si Andre právě v ten okamžik myslí.

Kontakt:
Andreho myšlenky můžete posílat e-mailem (881631578544@msg.iridium.com) v případě, že nepřesahují 160 znaků. Když budete potřebovat, pošlete jich i několik a nezapomeňte se podepsat. Vítěz bude vyhlášen 1. června a příslušná odměna taktéž – možná po vás pojmenujeme nějakou horu.

Každopádně je to stejné jako s Olympiádou, kdy vítězství je stejně důležité jako zábava.
Děkujeme předem za vaši námahu.

Tvůrci filmu Who let the dog out





 

Andre promluvil aneb psí deníček

Tak to jsem já, grónský pes na výpravě. Vypadá to na dlouhou výpravu, nikdo mi neřekl, jak dlouho na ní budeme. Ale slovo expedice vypadá jako dlouhé slovo a tuším, že dlouhé slovo znamená dlouhou výpravu.

Expedice! Cha, jediné, co ti lidi dělají je pomalý pohyb na lyžích. Kdybych tu byl se svými psími kamarády, byli bychom dávno na severním pólu a zpět.

Celý den musím táhnout ty těžké boby, které někdo pojmenoval Fiffi a ten chlap Ulli, co předstírá, že je táhne taky, mi svýma nohama pořád brání ve výhledu. A když se chci podívat dopředu, vždycky zařve: "zpátky" a já se musím vrátit do stopy.

Dobře, že je s námi na cestě i holka. Aspoň tu je někdo, kdo se se mnou pomazlí. Ostatní to občas udělají taky, ale bylo by jednodušší, kdyby všichni mluvili stejně. Copak si myslí, že znám všechny světové řeči?

Je tu ale i něco dobrého. Dvakrát denně něco málo k snědku, kdykoliv najdu na sněhu zbylé drobky. Nebo když najdu dokonce celý "swebar": mňam, "ryzí energie pro každého". To teda nechápu, proč byli tak rozčílení.

To je jako když chtěli, abych štěkal na ledního medvěda u Vagabondu. Ostatní psi štěkali, tak co bych se namáhal; samozřejmě bych štěkal, kdyby se lední medvěd snažil ukrást moje jídlo, ale jinak ne. Nejsem štěkající pes.

Před pár dny jsem měl pocit, že jsem v nebi. Dostal jsem tuleně k večeři. Ten prima chlap v Austfjordneset mi nabídl tulení maso, to vůbec nejlepší: tulení lebku!

Tak ja už musím jít, kousek přede mnou je kámen a já ho musím počůrat! I kdyby Ulli protestoval, protože potáhnu boby na opačnou stranu. Bylo by jednodušší, kdyby zamířil k tomu kameni rovnou.

Ahoj!

Andre

Moje arktická rodina

Snažím se vymyslet, o čem bych mohl do blogu napsat, ale je dost těžké vůbec myslet po sedmi hodinách boje s gravitací a tažením bobů do kopce!

No, mohl bych psát o krásné přírodě kolem fjordu, podél kterého jsme právě šli, o počtu ledních medvědů, které v této oblasti potkáváme, nebo zase o barvě tuleňů v půlnočním slunci či naší poslední návštěvě místního lovce, ale přiznejme si, všechna tato témata jsou poněkud vyčerpaná!
Napíšu tedy o něčem pro mne daleko důležitějším, totiž o těch pěti bytostech, se kterými jsem strávil posledních padesát dnů!

Dámy mají přednost, začnu tedy Hellou. Udělala na mne velký dojem svou odvahou a odhodláním. Perfektně zvládá roli ženy v naší skupině a dokonce se odvážila prolomit poetického ducha našich blogů a napsat o našem každodenním životě a jeho nejtělesnějších záležitostech. Možná ale potřebovala 40 dnů, aby pochopila, jak nastavit teleskopické hůlky na správnou velikost ...

Co se týče Matse, našeho experta pro pobyt v přírodě, ten nikdy neztratí klid a vyrovnanost, jakkoliv špatně situace vypadá. Nikdy nezapomenu na ten večer na začátku dubna, kdy bylo mínus 30°C. Já jsem se třásl ve spacáku a modlil se, abych se ráno probudil živý, zatímco Mats byl neotřesitelný a nahlas předčítal kapitolu z jeho knihy.

Teď něco o Kimovi: autor, básník, scénárista a režisér expedičního filmu. Kim je mozkem v naší skupině. Po celou dobu, kterou stráví na lyžích, plánuje a organizuje své nápady co bude dělat dál! Jeho slabou stránkou je ranní vstávání. Ráno, během asi tak hodiny po probuzení, vypadá jako naprosto zdrogovaný a vyráží ze sebe pouze jednotlivá slova!

Ulli je náš klaun. Pro každou situaci dokáže vymyslet něco veselého. Je to taky akrobat. Přežil velkou nehodu, kdy ho jeho boby v plné rychlosti přejely. Většinu času má Ulli mimořádnou energii, ale když je vyčerpán, tedy opravdu je. Párkrát byl večer tak unaven, že jsme ho museli krmit lžící.

Nakonec Andre, náš pes, který je platným členem skupiny! Stále v dobré náladě, Andre je stále plný energie od chvíle, kdy mu Staffan (lovec od Austfjordu) dal k jídlu tulení hlavu. Andreho největším problémem je adaptace na 24 hodin slunecního svitu. Jakmile zastavíme, usíná. Člověk uvažuje, co dělá, když spíme!

Otázka pro vás, kteří znáte své blízké líp než já: myslíte, že se chovají normálně?

Naše malá společnost spolu vychází poměrně dobře. Občas je ve vzduchu stres či dojde k roztržce. Špatná nálada jde v zásadě ruku v ruce s šedivým počasím nebo únavou. Skupinová rozhodnutí bývají obtížná a všichni musí být flexibilní, aby dosáhli dohody s ostatními.
Koneckonců tady vězí opravdová tíha a výzva expedice: dobře spolu vycházet! Fyzická výzva je pouze podružná ...

Lucas

Co všechny zajímá, ale nikdo o tom nemluví

Léto je tady! Péřovku jsme vyměnili za tričko, sníh taje a dnes jsme dokonce našli první stopy vegetace! Právě teď jsem ležela na kousku trávy na slunci vedle Austvotnhytta u Wijdefjorden, první chaty, kterou jsme použili.

A jak je to krásné pocítit a ucítit vítr léta, a přestože většině z vás se to může zdát jako den časného jara, mně to připadá jako tropické léto!

Těsně vedle chatky je malý pramínek roztáté vody, první voda v tekutém stavu, kterou jsme za měsíc a půl potkali. A také méně krásná a nejtěžší část dne v našem životě tady se stává jednodušší: ano, je řeč o chození "na velkou" použijeme-li jemnější výraz.

Stejně jak nezvyklé a sociálně nepřípustné je o tom hovořit v civilizaci, tak normální je to tady. Koneckonců je to přirozená tělesná funkce a když jste si tak blízko po celých 24 hodin denně jako my, sdílíte bolest i úlevu denní výpravy na toaletu.
Pokud je tak hezky teplo a slunečno jako teď, je to téměř lepší než toaleta doma: vezmete pytle toaletního papíru čistého a použitého (použitý schováváme a pálíme) a vyhledáte klidné místo v patřičné vzdálenosti od tábora: vzdálenost může kolísat v rozmezí 50 metrů až 2 metry v závislosti na tom, kolik soukromí je třeba, a na naléhavosti.

Ale pokud je počasí méně příznivé, může být těžké pokoušet se vyhloubit díru a postavit kryt proti větru, aby člověk neskončil v závěji, nehledě na to, že pytle s toaletním papírem mohou v silném větru rychle odletět.

Když už je řeč o "velké", chci odpovědět na otázku, kterou jsem jako jediná žena výpravy dostala už několikrát: Jak se vypořádáváš s menstruací? Po pravdě řečeno to není žádný problém, je to jako doma a dámský "odpad" se spálí spolu s toaletním papírem.
A pokud jde o špatnou náladu, myslím, že to je jen kvůli bolesti a proti tomu není lepší lék než pohyb, jako táhnout naložené boby do kopce hlubokým sněhem. Mohu vřele doporučit!

A ještě, dokud o těchhle věcech mluvím, bych ráda předešla dalšímu předvídanému dotazu, tedy jestli to tu s těmi všemi kluky není smradlavé. Zajisté, páchnou, mají na sobě 47 dní totéž oblečení a nesprchují se ... stejně jako já a je to paráda!

Hella

Sníh, světlá stránka života

Řekněme to na rovinu: pro nás neexistuje vytříbenější prvek v živote než sníh. Je kolem nás, pod námi, často i nad námi a v každém případě je v nás.


Jsme ve světě sněhové královny.
Nevyrostl jsem v kraji s častým sněhem, tak je záhadou, kde se vzala má láska k němu.

Sníh není bílý! Jestliže slunce svítí proti nám, sníh je barevný jako bychom lyžovali přes nekonečná květinová pole - má barvu zelenou, modrou, červenou, žlutou - všechny vytvořené z ledu, celkově je to jiskřivě bílá.

Sníh není nikdy nudný, nabývá různých legračních podob, ale pořád je to sníh: tvrdý jako cement pokud je zpevněný větrem a ani Fiffi, mé boby, na něm nenechají stopu.

Poletující vločky čerstvého sněhu, každá je jiná. Připomíná mi to nás, lidi a zvířata: všichni jsme jedineční.

Sníh na lyžích je vkusný, zatímco sníh ve spodním prádle je, řekněme, něco jiného.

Sníh mluví! Zkuste si to, jestli nevěříte. Najděte někde sníh, projděte se po něm a poslouchejte.
Pro mne lyžování po chladném sněhu skládá nejhezčí symfonii, jakou jsem kdy slyšel.

Táhnout boby po sněhu není nikdy stejné, ani v čase ani v prostoru:

Tvrdý sníh znamená letět!

Hluboký sníh znamená boj!


Pár slov, která jsem si poznamenal po stoupání na ledovci v hlubokém sněhu:

"Jak rád bych tohle nepsal. Klečel jsem na lyžích, tělo stále připoutané k bobům. Skutečně nevím, jestli je to mé tělo či mysl tak zničená. Když táhnu (...) mé srdce buší, vidím šedě, nohy se třesou, zatraceně! jak všichni říkáme nebo si myslíme ... pomatení!"

Teď chci ještě poděkovat všem, kdo nás povzbuzují, posílají textové zprávy a obzvláště přání k narozeninám.

Odpovězte, prosím, na následující otázky prostřednictvím SMS (číslo 881631578544):

Co můžete postavit ze sněhu?
Jakou barvu má iglú uvnitř?
Jak vysoká je sněhová královna?

Já vím, není to jednoduché!

Zvláštní poznámka pro řidiče skútrů Paula a Sigrid: bez vás by se přestal točit svět, díky.

Tak ahoj!

Ulli

Proč ?

Občas, když se boby těžce sunou hlubokým sněhem nebo když se vítr žene dolů svahem a vibruje stanem, ptám se sám sebe: proč tu vlastně jsem?
Ale dneska mě tahle otázka vůbec netrápí, slunce se zvolna sklání k horizontu, ale těsně před zapadnutím se začíná opět zvedat. Celý svět se koupe v teple žlutém světle a modré nebe je tak čisté, že se okolní hory zdají nekonečné.
Modrá barva, zároveň světlá i tmavá, barva, kterou uvidíte jen tam, kde je vzduch čistý a suchý, je překrásná barva.
Dneska vím, proč jsem tady.

Byl jsem už na různých cestách na lyžích, pěšky, po vodě. Znám píseň, kterou kapky z pádla šeptají temným vodám, které patří bobrům a štikám. Cestoval jsem přes moře a vždy se znovu a znovu objeví otázka : proč to dělám? Proč opouštím svůj pohodlný domov s tekoucí vodou a plnou lednicí?

Není to jednoduchá otázka, ale dnešek mi dává odpověď. Stejně jako již mnohokrát v minulosti jsem ji našel na pouti na sever, kdy nás z jedné strany osvětluje slunce a prodlužuje naše stíny na straně druhé.
Cítím se rozzářený, uspokojený a naplněný. Už jsem párkrát takový pocit zažil a za nic na světě bych ten okamžik nevyměnil. Ten okamžik je hoden této expedice.

I doma, ve městě pulsujícím ruchem, kde žiji s těmi, co mám rád, se cítím naplněný. Mám rád město a rád z něj odjíždím.
Ale je tu nepatrný rozdíl, který jsem ještě nedokázal popsat. Rozdíl mezi naplněností doma a tady venku. A to je bezpochyby i důvod, proč stále jezdím objevovat svět: abych znovu pocítil harmonii s okolní přírodou, kdy je s ní můj život spojený a na ní závislý.

Není třeba chodit daleko, pocit naplnění se může dostavit kdekoliv. Je možné ho nalězt v hudbě, umění, řezbářství. Já ho pociťuji dnes, tady na Špicberkách.
Dnes je dobrý den. Den kdy jsem v harmonii s přírodou i sám se sebou.
Ale i během našich zatím nejhorších dnů, kdy bylo nebe pokryté mračny, se vždy vyskytla alespoň chvíle, kdy paprsek světla pronikl hustou mlhou a ozářil velebnost hor kolem nás.

Myslím, že to byl Ibsen, norský básník, který jednou řekl: “tady, nahoře v horách je bůh a dole v údolí bydlí lidé”.

Dnes je dobrý den a já se cítím naplněn. Neřekl bych, že to je nějaký náboženský pocit, nepovažuji se za nadřazenou bytost, mythického hrdinu či mimořádného člověka. Jsem jen sám sebou, žiji svůj jednoduchý život a právě teď se v tomto nádherném prostředí cítím svrchovaně uspokojen.

Hory, sníh, ledovce, slunce i nebe, vše se zdá na dosah a zároveň daleko. Mé tělo se pomalu pohybuje k severu, ale nejsem tu kvůli lyžování ani kvůli předsouvání jedné nohy před druhou. Jsem zde, protože toto je můj život.

Nekonečná dráha slunce nad našimi hlavami dosáhla nejnižšího bodu a slunce se schovalo za horu. Chladný vzduch ovívá svahy a ledovce, je čas postavit kemp. Má meditace na chvíli ustupuje každodenní rutině: stavba stanů, roztávání sněhu a vaření a pak vklouznout do spacáku a uzavřít se do světa snů.

Ale ten příjemný pocit je stále se mnou, pocit štěstí těla i duše, pocit harmonie s přírodou a uvnitř mě samotného.

Mats

PS : tenhle blog jsem napsal před několika dny. Dnes, 9.května, je druhý den, který trávíme v našem 30tém kempu, druhý jednak kvůli počasí a druhak kvůli záchranné-hlídce-zamilovaných, která byla vyslána z Longyearbyenu potěšit nejmladšího a nejstaršího člena týmu poté, co jsme dosáhli polovinu cesty. Život je stále krásný a pořád se cítím v harmonii se sebou i okolím, ale otázka, proč jsme vlastně na této planetě zůstává bez odpovědi. Některé otázky se prostě nedají jednoduše zodpovědět.

Nocí na sever

Z anglického originálu North through the night přeložila Markéta Špinková.

Tak ticho je a taký klid,
dech sněhu spojí soumrak, úsvit.
Kde však je soumrak, kde úsvit?
Půlnocí řádí slunce svit.

Čas ztracen je, minuly dny,
nevpustím je do spánku tmy,
hned prázdné mám hned plné sny,
je život můj hlas Arktidy?

Kde světla čas zabíjí noc,
jak mám zaspat záře moc?
Zastavím jas - zavřu oči
a spánek sytí mou duši.

Pryč staré je z myšlenek mých,
vnímám jen vítr, bouře, sníh,
skromný život, štěstí, věčnost,
zlomené sny, hořkost, něžnost,

to, co přijde za úsvitu
či za soumraku, naivitu,
mír, prostor, jež patří světu,
a samotu v bílém sametu.

Zdolávám sever, vzdoruji slunci,
přes všechno, co bolí, však dojdu ke konci;
celý svět spí, však já dál kráčím,
vím, zima odchází, ledovce pláčí.

Hvězdy zmizely, obloha je v modré,
noc i den zbarvil zvláštní odstín modré.
Září sněhu mizí temnota,
zatímco hloubám o smyslu života.

Ta proč, ta nač
a s kým a zač?
Běh života nezpomalí,
hlava prý myslí, však srdce ví.

Zde je můj svět, zde domov mám,
půlnoční slunce jako chrám
vždy chrání mě, že nejsem sám,
Arktida žije, vzdálen jsem tmám.


Kim

Srdečné uvítání na palubě Vagabondu!

Při sjezdu k východnímu pobřeží po dlouhém ledovci Inglefieldbreen mé srdce začalo tlouci silněji. I bez mapy a GPS mé lyže věděly, kam jet, zdálo se mi, že jedu domů. Byli jsme jen pár kilometrů od našeho druhého potravinového skladu a místa, které je pro mne obzvlášť důležité: francouzské polární plachetnice Vagabond.

Objeli jsme poslední kopce morény a sjížděli podél čela ledovce - podle Ulliho modrý pruh štěstí - a tam se objevila, červený trup, vysoký stěžeň, hrdě stojící v malé chráněné zátoce: Vagabond - jediné obydlené místo na divokém východním pobřeží Spicberků.

Eric a France, námořníci nové generace polárních badatelů! Nedávno obepluli Arktický oceán; s pomocí přátel plachtili Severovýchodním průjezdem (sibiřské pobřeží) a další rok se vraceli Severozápadním průjezdem (kanadská a aljašská arktida). Vypráví o té cestě jako o příjemném a zábavném výletu, ale je třeba si uvědomit, že tuto cestu jako první uskutečnili na plachetnici!

Vagabond nyní přezimuje v Inglefieldbukta, kde ho Eric a France nabízejí jako základní tábor a logistickou pomoc vědcům ochotným bádat v přilehlé oblasti. Jeden z hlavních projektů se týká oceanografie se snahou pochopit tvorbu soli (hustotu slané studené vody) v blízkém Storfjorden, později ovlivňující proudění v oceánech.

Po srdečném přivítání na palubě jsme strávili příjemný odpočinkový den povídáním a radováním se z návštěvy ledního medvěda. Jsem velmi vděčný Erikovi, France a Leonie za jejich pohostinnost! Toto byl můj čtvrtý pobyt na Vagabondu a je to místo, kde jsem se naučil hodně o dobrodružství, životě v Arktidě, radosti z prostředí ve společnosti Erika a France. Proto bylo skvělé, že jsem se mohl vrátit na toto velmi zvláštní místo. Tato zátoka je mi trochu domovem! A já myslím, že i o tom je naše cesta: Špicberky pro nás byly jeden či více let domovem (pro některé z nás ještě je) a teď si jednoduše užíváme toulání po starých známých místech!

Lucas

F5 na palubě

F5 dnes dosáhli polární jachtu Vagabond!

V deníku Vagabondu se píše:

Včera ráno americká skupina opustila v nádherném počasí Inglefieldbukta, bylo příjemné s nimi chvíli jet na našich malých saních než jsme se otočili zpět k Vagabondu.
Po dalších pár hodinách jsme spatřili Frozen Five blížící se k Vagabondu: po pěti týdnech lyžování a tažení bobů přijeli ve stanoveném termínu! Srdečné shledání, dokonce náš nejlepší tuleň (Léonard) tam byl, aby je přivítal - těsně vedle vědecké díry 50 metrů od Vagabondu, kterou užívá poté, co jsme vyndali přístroj. Arktická vědecká lyžařská expedice zůstane na palubě 2 noci, aby si trochu odpočali a přibalili do bobů dalších 150 kg zásob, které jsme pro ně skladovali. Lední medvěd se před několika hodinami přišel podívat na jejich velkou dřevěnou bednu, ale jídlo už bylo v bezpečí... tak se medvěd vydal navštívit našeho tuleně, ale moc si nepopovídal, Léonard se rychle potopil. Ještě 6 týdnů lyžování mají před sebou, ale Frozen Five si přejí, aby to bylo déle!

Barevné Špicberky

Tak jsme teď na cestě něco přes měsíc. Den, kdy jsme opustili Longyearbyen, se zdá strašně daleko, ale čas pořád letí.

Přestože se náš každodenní život liší od toho, který žijeme v civilizaci, i tady dodržujeme pravidelné rutiny: roztávání sněhu pro použití při vaření, stavění tábora a samozřejmě lyžování.
Denní rytmy jsou si navzájem podobné, ale přesto má každý den svou barvu a charakter.

V posledním měsíci jsme překonali mnoho ledovců a průsmyků, lyžujíce téměř nekonečným krajem bílé a modré.

Ale bílá není nikdy úplně bílá, může to být šedá v bílém oparu nebo modrá ve stínu nebo různé odstíny červené, oranžové, fialové při západu slunce nebo ještě hezčí v nočním slunci, protože už začalo období půlnočního slunce.


To nám umožňuje využít věčnost arktického léta.
Nemusíme plánovat dny podle světla. V posledních pár dnech jsme přesunuli lyžování do odpoledních a nočních hodin, kdy je krásné světlo, a spíme ve dne, kdy spí i slunce.

Při bezvětří často není v nekonečné bílé sněhové pustině vůbec nic slyšet a okolí se zdá mrtvé.
Vítáme tedy každou známku života, například pár sobů, které jsme viděli na Sorkappu (jižní cíp). Přišli velmi blízko - asi si chtěli prohlédnout ty zvláštní tvory, kteří procházejí jejich územím.
Nebo ptáky, kterých teď vídáme nejvíce.


Dnes jsme také spatřili našeho druhého ledního medvěda, ale stejně jako první i tenhle se zdál vystrašenější než my. Utíkal ještě než jsme ho zahlédli.

Vypadá to, že naše karavana sedmi bobů, pěti lidí a jednoho psa se zdá většině obyvatel Svalbardu podezřelá!

A tak se pohybujeme dále k východnímu pobřeží Špicberků směrem na sever, nechávajíce za sebou stopu v té velké sněhové pustině, která se za námi opět noří do ticha.

Hella

Tracer software je k dispozici

[ zpráva od podpůrného týmu v Anglii ]

Zatímco naši rekové svižně postupují na sever, obdrželi jsme několik dotazů na software, který vytváří F5 stránky "Online Route" a "Daily Progress". Proto jsme ho zkompletovali, popsali (samozřejmě s použitím reálných dat Frozen Five - na hlavní stránce softwaru jsme použili i logo F5) a dali k dispozici jako "open-source" (volně dostupný) software. Najdete ho ke stažení na CPAN, článek v češtině byl publikován na stránkách mediálního partnera F5 Svět Outdooru.

Jitka and Martin