Sníh, světlá stránka života

Řekněme to na rovinu: pro nás neexistuje vytříbenější prvek v živote než sníh. Je kolem nás, pod námi, často i nad námi a v každém případě je v nás.


Jsme ve světě sněhové královny.
Nevyrostl jsem v kraji s častým sněhem, tak je záhadou, kde se vzala má láska k němu.

Sníh není bílý! Jestliže slunce svítí proti nám, sníh je barevný jako bychom lyžovali přes nekonečná květinová pole - má barvu zelenou, modrou, červenou, žlutou - všechny vytvořené z ledu, celkově je to jiskřivě bílá.

Sníh není nikdy nudný, nabývá různých legračních podob, ale pořád je to sníh: tvrdý jako cement pokud je zpevněný větrem a ani Fiffi, mé boby, na něm nenechají stopu.

Poletující vločky čerstvého sněhu, každá je jiná. Připomíná mi to nás, lidi a zvířata: všichni jsme jedineční.

Sníh na lyžích je vkusný, zatímco sníh ve spodním prádle je, řekněme, něco jiného.

Sníh mluví! Zkuste si to, jestli nevěříte. Najděte někde sníh, projděte se po něm a poslouchejte.
Pro mne lyžování po chladném sněhu skládá nejhezčí symfonii, jakou jsem kdy slyšel.

Táhnout boby po sněhu není nikdy stejné, ani v čase ani v prostoru:

Tvrdý sníh znamená letět!

Hluboký sníh znamená boj!


Pár slov, která jsem si poznamenal po stoupání na ledovci v hlubokém sněhu:

"Jak rád bych tohle nepsal. Klečel jsem na lyžích, tělo stále připoutané k bobům. Skutečně nevím, jestli je to mé tělo či mysl tak zničená. Když táhnu (...) mé srdce buší, vidím šedě, nohy se třesou, zatraceně! jak všichni říkáme nebo si myslíme ... pomatení!"

Teď chci ještě poděkovat všem, kdo nás povzbuzují, posílají textové zprávy a obzvláště přání k narozeninám.

Odpovězte, prosím, na následující otázky prostřednictvím SMS (číslo 881631578544):

Co můžete postavit ze sněhu?
Jakou barvu má iglú uvnitř?
Jak vysoká je sněhová královna?

Já vím, není to jednoduché!

Zvláštní poznámka pro řidiče skútrů Paula a Sigrid: bez vás by se přestal točit svět, díky.

Tak ahoj!

Ulli

Proč ?

Občas, když se boby těžce sunou hlubokým sněhem nebo když se vítr žene dolů svahem a vibruje stanem, ptám se sám sebe: proč tu vlastně jsem?
Ale dneska mě tahle otázka vůbec netrápí, slunce se zvolna sklání k horizontu, ale těsně před zapadnutím se začíná opět zvedat. Celý svět se koupe v teple žlutém světle a modré nebe je tak čisté, že se okolní hory zdají nekonečné.
Modrá barva, zároveň světlá i tmavá, barva, kterou uvidíte jen tam, kde je vzduch čistý a suchý, je překrásná barva.
Dneska vím, proč jsem tady.

Byl jsem už na různých cestách na lyžích, pěšky, po vodě. Znám píseň, kterou kapky z pádla šeptají temným vodám, které patří bobrům a štikám. Cestoval jsem přes moře a vždy se znovu a znovu objeví otázka : proč to dělám? Proč opouštím svůj pohodlný domov s tekoucí vodou a plnou lednicí?

Není to jednoduchá otázka, ale dnešek mi dává odpověď. Stejně jako již mnohokrát v minulosti jsem ji našel na pouti na sever, kdy nás z jedné strany osvětluje slunce a prodlužuje naše stíny na straně druhé.
Cítím se rozzářený, uspokojený a naplněný. Už jsem párkrát takový pocit zažil a za nic na světě bych ten okamžik nevyměnil. Ten okamžik je hoden této expedice.

I doma, ve městě pulsujícím ruchem, kde žiji s těmi, co mám rád, se cítím naplněný. Mám rád město a rád z něj odjíždím.
Ale je tu nepatrný rozdíl, který jsem ještě nedokázal popsat. Rozdíl mezi naplněností doma a tady venku. A to je bezpochyby i důvod, proč stále jezdím objevovat svět: abych znovu pocítil harmonii s okolní přírodou, kdy je s ní můj život spojený a na ní závislý.

Není třeba chodit daleko, pocit naplnění se může dostavit kdekoliv. Je možné ho nalězt v hudbě, umění, řezbářství. Já ho pociťuji dnes, tady na Špicberkách.
Dnes je dobrý den. Den kdy jsem v harmonii s přírodou i sám se sebou.
Ale i během našich zatím nejhorších dnů, kdy bylo nebe pokryté mračny, se vždy vyskytla alespoň chvíle, kdy paprsek světla pronikl hustou mlhou a ozářil velebnost hor kolem nás.

Myslím, že to byl Ibsen, norský básník, který jednou řekl: “tady, nahoře v horách je bůh a dole v údolí bydlí lidé”.

Dnes je dobrý den a já se cítím naplněn. Neřekl bych, že to je nějaký náboženský pocit, nepovažuji se za nadřazenou bytost, mythického hrdinu či mimořádného člověka. Jsem jen sám sebou, žiji svůj jednoduchý život a právě teď se v tomto nádherném prostředí cítím svrchovaně uspokojen.

Hory, sníh, ledovce, slunce i nebe, vše se zdá na dosah a zároveň daleko. Mé tělo se pomalu pohybuje k severu, ale nejsem tu kvůli lyžování ani kvůli předsouvání jedné nohy před druhou. Jsem zde, protože toto je můj život.

Nekonečná dráha slunce nad našimi hlavami dosáhla nejnižšího bodu a slunce se schovalo za horu. Chladný vzduch ovívá svahy a ledovce, je čas postavit kemp. Má meditace na chvíli ustupuje každodenní rutině: stavba stanů, roztávání sněhu a vaření a pak vklouznout do spacáku a uzavřít se do světa snů.

Ale ten příjemný pocit je stále se mnou, pocit štěstí těla i duše, pocit harmonie s přírodou a uvnitř mě samotného.

Mats

PS : tenhle blog jsem napsal před několika dny. Dnes, 9.května, je druhý den, který trávíme v našem 30tém kempu, druhý jednak kvůli počasí a druhak kvůli záchranné-hlídce-zamilovaných, která byla vyslána z Longyearbyenu potěšit nejmladšího a nejstaršího člena týmu poté, co jsme dosáhli polovinu cesty. Život je stále krásný a pořád se cítím v harmonii se sebou i okolím, ale otázka, proč jsme vlastně na této planetě zůstává bez odpovědi. Některé otázky se prostě nedají jednoduše zodpovědět.

Nocí na sever

Z anglického originálu North through the night přeložila Markéta Špinková.

Tak ticho je a taký klid,
dech sněhu spojí soumrak, úsvit.
Kde však je soumrak, kde úsvit?
Půlnocí řádí slunce svit.

Čas ztracen je, minuly dny,
nevpustím je do spánku tmy,
hned prázdné mám hned plné sny,
je život můj hlas Arktidy?

Kde světla čas zabíjí noc,
jak mám zaspat záře moc?
Zastavím jas - zavřu oči
a spánek sytí mou duši.

Pryč staré je z myšlenek mých,
vnímám jen vítr, bouře, sníh,
skromný život, štěstí, věčnost,
zlomené sny, hořkost, něžnost,

to, co přijde za úsvitu
či za soumraku, naivitu,
mír, prostor, jež patří světu,
a samotu v bílém sametu.

Zdolávám sever, vzdoruji slunci,
přes všechno, co bolí, však dojdu ke konci;
celý svět spí, však já dál kráčím,
vím, zima odchází, ledovce pláčí.

Hvězdy zmizely, obloha je v modré,
noc i den zbarvil zvláštní odstín modré.
Září sněhu mizí temnota,
zatímco hloubám o smyslu života.

Ta proč, ta nač
a s kým a zač?
Běh života nezpomalí,
hlava prý myslí, však srdce ví.

Zde je můj svět, zde domov mám,
půlnoční slunce jako chrám
vždy chrání mě, že nejsem sám,
Arktida žije, vzdálen jsem tmám.


Kim

Srdečné uvítání na palubě Vagabondu!

Při sjezdu k východnímu pobřeží po dlouhém ledovci Inglefieldbreen mé srdce začalo tlouci silněji. I bez mapy a GPS mé lyže věděly, kam jet, zdálo se mi, že jedu domů. Byli jsme jen pár kilometrů od našeho druhého potravinového skladu a místa, které je pro mne obzvlášť důležité: francouzské polární plachetnice Vagabond.

Objeli jsme poslední kopce morény a sjížděli podél čela ledovce - podle Ulliho modrý pruh štěstí - a tam se objevila, červený trup, vysoký stěžeň, hrdě stojící v malé chráněné zátoce: Vagabond - jediné obydlené místo na divokém východním pobřeží Spicberků.

Eric a France, námořníci nové generace polárních badatelů! Nedávno obepluli Arktický oceán; s pomocí přátel plachtili Severovýchodním průjezdem (sibiřské pobřeží) a další rok se vraceli Severozápadním průjezdem (kanadská a aljašská arktida). Vypráví o té cestě jako o příjemném a zábavném výletu, ale je třeba si uvědomit, že tuto cestu jako první uskutečnili na plachetnici!

Vagabond nyní přezimuje v Inglefieldbukta, kde ho Eric a France nabízejí jako základní tábor a logistickou pomoc vědcům ochotným bádat v přilehlé oblasti. Jeden z hlavních projektů se týká oceanografie se snahou pochopit tvorbu soli (hustotu slané studené vody) v blízkém Storfjorden, později ovlivňující proudění v oceánech.

Po srdečném přivítání na palubě jsme strávili příjemný odpočinkový den povídáním a radováním se z návštěvy ledního medvěda. Jsem velmi vděčný Erikovi, France a Leonie za jejich pohostinnost! Toto byl můj čtvrtý pobyt na Vagabondu a je to místo, kde jsem se naučil hodně o dobrodružství, životě v Arktidě, radosti z prostředí ve společnosti Erika a France. Proto bylo skvělé, že jsem se mohl vrátit na toto velmi zvláštní místo. Tato zátoka je mi trochu domovem! A já myslím, že i o tom je naše cesta: Špicberky pro nás byly jeden či více let domovem (pro některé z nás ještě je) a teď si jednoduše užíváme toulání po starých známých místech!

Lucas

F5 na palubě

F5 dnes dosáhli polární jachtu Vagabond!

V deníku Vagabondu se píše:

Včera ráno americká skupina opustila v nádherném počasí Inglefieldbukta, bylo příjemné s nimi chvíli jet na našich malých saních než jsme se otočili zpět k Vagabondu.
Po dalších pár hodinách jsme spatřili Frozen Five blížící se k Vagabondu: po pěti týdnech lyžování a tažení bobů přijeli ve stanoveném termínu! Srdečné shledání, dokonce náš nejlepší tuleň (Léonard) tam byl, aby je přivítal - těsně vedle vědecké díry 50 metrů od Vagabondu, kterou užívá poté, co jsme vyndali přístroj. Arktická vědecká lyžařská expedice zůstane na palubě 2 noci, aby si trochu odpočali a přibalili do bobů dalších 150 kg zásob, které jsme pro ně skladovali. Lední medvěd se před několika hodinami přišel podívat na jejich velkou dřevěnou bednu, ale jídlo už bylo v bezpečí... tak se medvěd vydal navštívit našeho tuleně, ale moc si nepopovídal, Léonard se rychle potopil. Ještě 6 týdnů lyžování mají před sebou, ale Frozen Five si přejí, aby to bylo déle!

Barevné Špicberky

Tak jsme teď na cestě něco přes měsíc. Den, kdy jsme opustili Longyearbyen, se zdá strašně daleko, ale čas pořád letí.

Přestože se náš každodenní život liší od toho, který žijeme v civilizaci, i tady dodržujeme pravidelné rutiny: roztávání sněhu pro použití při vaření, stavění tábora a samozřejmě lyžování.
Denní rytmy jsou si navzájem podobné, ale přesto má každý den svou barvu a charakter.

V posledním měsíci jsme překonali mnoho ledovců a průsmyků, lyžujíce téměř nekonečným krajem bílé a modré.

Ale bílá není nikdy úplně bílá, může to být šedá v bílém oparu nebo modrá ve stínu nebo různé odstíny červené, oranžové, fialové při západu slunce nebo ještě hezčí v nočním slunci, protože už začalo období půlnočního slunce.


To nám umožňuje využít věčnost arktického léta.
Nemusíme plánovat dny podle světla. V posledních pár dnech jsme přesunuli lyžování do odpoledních a nočních hodin, kdy je krásné světlo, a spíme ve dne, kdy spí i slunce.

Při bezvětří často není v nekonečné bílé sněhové pustině vůbec nic slyšet a okolí se zdá mrtvé.
Vítáme tedy každou známku života, například pár sobů, které jsme viděli na Sorkappu (jižní cíp). Přišli velmi blízko - asi si chtěli prohlédnout ty zvláštní tvory, kteří procházejí jejich územím.
Nebo ptáky, kterých teď vídáme nejvíce.


Dnes jsme také spatřili našeho druhého ledního medvěda, ale stejně jako první i tenhle se zdál vystrašenější než my. Utíkal ještě než jsme ho zahlédli.

Vypadá to, že naše karavana sedmi bobů, pěti lidí a jednoho psa se zdá většině obyvatel Svalbardu podezřelá!

A tak se pohybujeme dále k východnímu pobřeží Špicberků směrem na sever, nechávajíce za sebou stopu v té velké sněhové pustině, která se za námi opět noří do ticha.

Hella

Tracer software je k dispozici

[ zpráva od podpůrného týmu v Anglii ]

Zatímco naši rekové svižně postupují na sever, obdrželi jsme několik dotazů na software, který vytváří F5 stránky "Online Route" a "Daily Progress". Proto jsme ho zkompletovali, popsali (samozřejmě s použitím reálných dat Frozen Five - na hlavní stránce softwaru jsme použili i logo F5) a dali k dispozici jako "open-source" (volně dostupný) software. Najdete ho ke stažení na CPAN, článek v češtině byl publikován na stránkách mediálního partnera F5 Svět Outdooru.

Jitka and Martin